Život

Dětství a studentská léta

Jiří Bělohlávek se narodil 24. února 1946 v Praze. Láska k hudbě se u něj rozvíjela už od prvních let života nejprve bezděčně, když na něj hudba působila jako přirozená součást jeho nejbližšího okolí, a později už aktivně, při vlastním muzicírování. Jeho tatínek Jiří, povoláním právník a soudce, byl totiž vynikajícím klavíristou. Často doma hrával sám nebo s přáteli a byl umělecky činný také na veřejnosti. Korepetoval s amatérským operním souborem, hrál s Pardubickým symfonickým orchestrem i v Československém rozhlase. Když byly synovi čtyři roky, začal ho učit na klavír a předával mu základy hudebního vzdělání.

Zaujetí pro hudbu přivedlo záhy Jiřího Bělohlávka do Kühnova dětského sboru, v jehož řadách nastudoval množství vokálních skladeb a podílel se na operních představeních Národního divadla.

Už v těchto letech se také setkává s díly osobností, které budou hrát výraznou roli v jeho profesní dráze. Za všechny uveďme Bohuslava Martinů, jehož celoživotním propagátorem a mistrovským interpretem se Bělohlávek stal. Byl to právě Kühnův dětský sbor, který ve spolupráci s Ženským sborem Českého pěveckého sboru provedl v předpremiéře Martinů Otvírání studánek. Stalo se tak 7. prosince 1955 v Praze, v pozdně barokním paláci Sylva-Taroucca, zvaným též Savarin, v rámci večera u příležitosti skladatelových šedesátých pátých narozenin. O dojmu, jaké dílo a jeho provedení zanechalo, psal samotnému Martinů několik dní po uvedení jeho přítel a autor veršů Studánek Miloslav Bureš.

Kühnův dětský sbor společně s dalšími interprety Martinů kantátu také nahrál. Nahrávání probíhalo 14. a 15. prosince 1955 ve studiu Domovina. Skladba vyšla na LP společně s dětskými písněmi Františka Škvora až v roce 1959. Malou ukázku si můžete poslechnout níže.

Se sborem se Jiří Bělohlávek v roce 1956 účastnil první mezinárodní olympiády sborového zpěvu v Paříži, z níž si těleso odvezlo první místo. Dle vzpomínek hudebníka Jana Farmera Obermayera [ 3 ] patřili on, Jiří Bělohlávek a Josef Průdek (pozdější operní pěvec a režisér) ke stabilním sólistům sboru, což jim, přesněji jejich hlasům pomohlo i na plátna tehdejších kin. Zmíněná trojice ještě s Pavlem Kühnem natočila v doprovodu Filmového symfonického orchestru sbory pro úvodní píseň oceňovaného a dodnes oblíbeného filmu Smrt v sedle (1958). Song nese název Seno a stáj a textem i hudbou krásně zapadá do rodokapsové romantiky celého filmu.

Sbor, přesněji jeho umělecký vedoucí, zasáhl do života mladého adepta hudební múzy také jedním rozhodnutím. Při společné cestě ze zkoušky mu jednou profesor Kühn řekl: „Ty budeš hrát na cello.“ A při příští zkoušce už měl Jiří Bělohlávek připravený nástroj a domluvené soukromé hodiny u profesora Karla Pravoslava Sádla. To mu bylo necelých dvanáct let. Když nedlouho nato, v roce 1958 Jan Kühn zemřel, stál v Rudolfinu Jiří Bělohlávek čestnou stráž vedle jeho rakve.

Přes nepříznivou společenskou realitu padesátých let, která se dotkla i rodiny (otec byl při politických čistkách vyhozen od soudu), vzpomínal Jiří Bělohlávek na své dětství a rodinné zázemí jako na základní hodnotu, z níž čerpal po celý život: „Přes veškeré nepřízně osudu a peripetie, kterými otec procházel, dokázali s mojí maminkou pro mne i moji sestru vytvořit naprosto harmonický přístav. Vše, co se dělo kolem, se nás dětí nedotklo, já jsem to dokonce dlouho vůbec nevnímal. (…) U nás se o hrůzách komunismu vůbec nemluvilo. Rodiče nás tím nechtěli zatěžovat. To, čím prošel tatínek, jsem se dozvěděl až mnohem později, až když jsem se začal sám ptát. Do té doby to hlavní, o co jsem se zajímal, bylo moje studium: hudba, sbor, violoncello, později partitury. To, že mi rodiče takovou výlučnou koncentraci umožnili, přinesla i skutečnost, že jsem vyrůstal v závětří, ‚v bavlnce‘… “ [ 5 ]

Po základní škole chtěl Jiří Bělohlávek pokračovat studiem na konzervatoři. Aby měl průpravu i v teoretických předmětech, přihlásil se na jaře 1960 do Hudební školy hlavního města Prahy ve Voršilské ulici a hned tu také začal navštěvovat školní orchestr. Zkoušky na Pražskou konzervatoř úspěšně složil a v září nastoupil do violoncellové třídy profesora Bedřicha Jaroše. Pilně a s úspěchem studoval, jak o tom svědčí jeho vysvědčení, a se svými spolužáky dokonce vytvořil svůj první komorní orchestr. Koncertoval ale nejen ve škole. Každou sobotu se doma účastnil pravidelných hudebních seancí svého otce a jeho přátel.

V únoru 1961 se jeho jméno vůbec poprvé objevilo v tisku. Nikoli však v souvislosti s violoncellem. Odvážní začátečníci: Orchestr mladých – tak zní název článku Mladé fronty pojednávající o třicetičlenném studentském orchestru, který dirigoval mladík jménem Jiří Bělohlávek. [ 6 ]

Ve třetím ročníku si Jiří Bělohlávek jako druhý obor zvolil dirigování. Do jeho tajů ho zasvěcovali profesoři Bohumír Liška a František Hertl. Už tehdy začíná dávat práci s taktovkou přednost a svou smyčcovou průpravu vnímá jako dobrý základ pro budoucí dirigentskou dráhu: „Dodnes se domnívám, že dirigent musí dobře znát smyčcový nástroj, neboť frázování, smyky jsou kardinální otázkou symfonické hry. Snažím se studovat partituru také očima hráče a pokud možno každý hlas smyčců si přehrávám na violoncello.“ [ 8 ]

V uměleckých kruzích se léta tradovala pověst, že se z Bělohlávka stal dirigent proto, že si jako chlapec pochroumal ruku při hraní hokeje na zamrzlé Vltavě. Jiří Bělohlávek tuto „legendu“ uvedl na pravou míru v rozhovoru uskutečněném krátce před svou šedesátkou „Určitě to nebyl ten hlavní důvod. Ale je to tak, že jsem při studiu hry na violoncello (…) narazil na fyzické limity zaviněné úrazem při klukovském hokeji. Nevydržel jsem cvičit tak dlouho, jak bych byl potřeboval, ruka neposlouchala...“ [ 9 ]

Konzervatoř absolvoval v roce 1966 s vynikajícím prospěchem. Svůj absolventský koncert pro obor dirigování řídil 6. března v Rudolfinu. Byl to jeho první koncert s taktovkou na pódiu slavné Dvořákovy síně. Síně, v níž pak s Českou filharmonií, Pražskou komorní filharmonií i dalšími tělesy provedl bezmála čtyři sta koncertů.

Instrumentální sólová kariéra Jiřího Bělohlávka vyvrcholila v posledním ročníku konzervatoře v komorním duu s klavíristou Janem Novotným, s nímž provedl 21. prosince 1966 také svůj absolventský violoncellový koncert. Společně ještě uskutečnili na podzim 1967 zájezdy do tehdejší Německé demokratické republiky a do Indie.

Studium na konzervatoři mělo velký vliv nejen na rozvoj Bělohlávkovy umělecké osobnosti, ale zasáhlo výrazně i do soukromé sféry jeho života. Díky violoncellu se seznámil s mladou klavíristkou Annou Fejérovou – svou budoucí ženou.

Po absolvování konzervatoře nastoupil ke studiu na dirigentskou katedru AMU. Zde se jeho profesory stali Alois Klíma, Robert Brock, Josef Veselka a Václav Neumann. Vedle studia dostal Jiří Bělohlávek i praktickou příležitost pro zdokonalování svého dirigentského umu. V únoru 1967 se stal uměleckým vedoucím dívčího smyčcového sdružení Orchestra Puellarum Pragensis, které bylo založeno roku 1964. Pod jeho vedením se soubor změnil na těleso o stabilním počtu čtrnácti hráček a systematicky se věnoval zkoušení. Vedle klasického repertoáru prováděli i díla soudobých autorů. Svůj první oficiální orchestr vedl Bělohlávek pět let do roku 1972 a podnikl s ním i několik zájezdů do zahraničí. Tím vůbec prvním bylo 31. března 1969 vystoupení v Kasselu ve Východním Německu.

V lednu 1968 přijel do Prahy dirigovat Českou filharmonii slavný Sergiu Celibidache. Při té příležitosti pořádal mistrovský kurz pro posluchače dirigentské katedry AMU. Jiří Bělohlávek se rovněž účastnil a na závěr kurzu ho Celibidache osobně pozval na obdobné, vždy čtrnáctidenní kurzy do Stockholmu v březnu a červnu téhož roku. Bělohlávek přijal a v roce 1969 přidal ještě jeden únorový kurz v Praze. U Celibidacheho studoval Dvořákovu Novosvětskou, Brahmsovu 1., Schumannovu 2. symfonii a cyklus Maurice Ravela Moje matka husa.

Ve druhém ročníku AMU studia z důvodu základní vojenské služby přerušil. Hudbě se ale mohl věnovat i nadále. Nastoupil totiž k Armádnímu uměleckému souboru Víta Nejedlého (AUS), v němž měli mladí herci, režiséři a hudebníci možnost vykonávat svou profesi i po dobu branné povinnosti. Výsledky své práce mohli prezentovat nejen vojákům jiných útvarů, ale často i široké veřejnosti. Než se ale mohl do tvůrčího procesu plně zapojit, čekal ho v Boru u Tachova měsíční vojenský výcvik, tzv. přijímač. Bylo právě léto 1968 a 21. srpna přišla invaze vojsk Varšavské smlouvy.

Po zklidnění situace začal Jiří Bělohlávek působit jako dirigent-asistent armádního souboru Československého orchestru mladých filharmoniků při AUS. Sám později vzpomínal, že díky politické oblevě pražského jara byla společenská složka orchestru mnohem více civilnější než vojenská. Orchestr vystupoval na místo uniforem ve společenských šatech a podnikal zájezdy i do západních zemí. Pro samotného Bělohlávka znamenalo dvouleté působení v orchestru velmi dobrou repertoárovou školu.

Redakce:

„A jací jsou vlastně vojáci – posluchači vážné hudby?“

Desátník Jiří Bělohlávek:

„Jsem přesvědčen, že úspěch populární hudby je z velké části dílem komerce, dobré reklamy. Takže posluchači jsou předem připraveni vnímat tento druh hudby. U vážné hudby tomu tak není. Tím bych to aplikoval i na koncerty u útvarů, které kolikrát ztroskotají na malichernostech. Třeba není osvětlení, nebo vojáci se ještě před hodinou plazili někde v oranici. Ale zažil jsem jeden velice hezký koncert pro vojáky. Bylo to v Hradci u Opavy, pro Žižkovu školu. To bylo nejlepší publikum, s jakým jsem se kdy setkal. Tam mají důstojníci zájem. Udělali klukům přednášku o tom, co uslyší, připravili je a oni přišli. A nebylo to na rozkaz. Rozhodně nepovažuji koncerty pro vojáky za méně významné než pro kohokoli jiného. Vždyť hudba zasahuje do myšlení a cítění lidí bez rozdílu.“

— Jiří Bělohlávek / Obrana lidu: list československé armády 1969

Na sklonku šedesátých let získal Jiří Bělohlávek i první zkušenosti s hudebním divadlem, když si ho skladatel a dirigent Ladislav Simon přizval jako spolupracovníka do Vinohradského divadla. Jiří zde po téměř pět let fungoval jako poradce, dirigent činoherního orchestru, a občas dokonce i jako skladatel hudby k některým hrám.

V září 1969 plánoval svou účast na Mezinárodní dirigentské soutěži Herberta von Karajana v Západním Berlíně. V předvečer odjezdu mu však policie zabavila pas. Komunistický režim opět utáhl uvolněné otěže a z obavy před emigrací zakázal občanům výjezdy mimo východní blok.

V roce 1969 vybrala Umělecká agentura Pragokoncert a výbor Mezinárodní tribuny mladých umělců Jiřího Bělohlávka a houslistu Václava Hudečka coby naše nejslibnější talenty ke společnému koncertu Mezinárodní tribuny mladých umělců. Bělohlávek tak 1. prosince 1969 dirigoval koncert, v jehož programu se představil brazilský pianista Arthur Moreira Lima s jedním z Chopinových klavírních koncertů a Václav Hudeček s Mendelssohnovým houslovým koncertem e moll. Obě sólová vystoupení pak doplnil Koncert pro orchestr Viktora Kalabise. A byl to úspěch.

Jiří Bělohlávek a Václav Hudeček se i v dalších letech na koncertech Tribuny často objevovali a hojně spolupracovali také v rámci koncertní činnosti těles, u nichž Jiří Bělohlávek působil – například ve Filharmonii Brno nebo později ve FOKu. V roce 1971 je také agentura Pragokoncert vybrala společně s dalšími jedenácti nejperspektivnějšími mladými talenty do svého výhradního zastoupení. Tento úspěch měl ovšem i svůj rub. O účasti umělců na zahraničních projektech rozhodovala jedna monopolní agentura, která byla už z podstaty své funkce – zajišťovat zahraniční kulturní styky Československa a tím pomáhat vytvářet sympatický obraz vyspělého socialistického státu – bedlivě hlídána a řízena příslušnými orgány: ministerstvem kultury, zahraničí, vnitra i Ústředním výborem KSČ.

Červen 1970 přinesl začátek čtyři desítky let trvající spolupráce Jiřího Bělohlávka s Českou filharmonií. S orchestrem debutuje 9. června ve Smetanově síni Obecního domu koncertem pro účastníky 6. mezinárodního kongresu betonářů. Čistě dvořákovský program nabídl Violoncellový koncert h moll v podání Josefa Chuchra a Symfonii č. 8 G dur. Obdobný program zopakují všichni protagonisté také o několik dní později na Chrudimském hudebním pátku.

Neuplynuly ani dva týdny a Jiří Bělohlávek vyhrál celostátní soutěž mladých dirigentů. V olomouckém finále dirigoval Moravskou filharmonii ve Dvořákově erbenovské básni Polednice. Za vítězství obdržel jednoroční stipendium u České filharmonie jako dirigent-asistent. Byl jím nakonec celé dva roky.

Asistentura představovala pro Bělohlávka důležitý krok v kariéře. Díky ní se pravidelně dostává k řízení předního symfonického tělesa a v prostředí plném špičkových hudebníků může svůj talent intenzivněji i rychleji rozvíjet. Vedle práce s orchestrem na zkouškách a pravidelných konzultací s Václavem Neumannem, tehdejším šéfem filharmonie, těleso také diriguje při veřejných koncertech. Třeba v rámci pátého ročníku Mezinárodní tribuny mladých umělců 1971, na jejímž zahajovacím koncertě filharmonie účinkovala. Na programu byl Dvojkoncert pro housle, violoncello a orchestr Johannese Brahmse a Koncert pro orchestr Bély Bartóka. Jiří Bělohlávek u prvního titulu „dokonale řídil souhru všech tří složek“ a obstál výborně i u druhého díla, „který je vážným úkolem i pro zkušenějšího dirigenta“. Dal „nejen možnost jednotlivým orchestrálním skupinám plně vyniknout v efektní barevnosti, ale současně také vystavěl celek, který byl ve své bohaté výrazové proměnlivosti dokonale realizován.“ [ 15 ]

Jako elévovi jsou mu svěřovány i neoblíbené „angažované“ koncerty na památku důležitých politických událostí a také některé méně významné domácí zájezdy. Do první skupiny patřil například koncert k uctění padesátého výročí Komunistické strany Československa 8. dubna 1971, při němž Jiří Bělohlávek „s imponující jistotou vedl orchestr i – jako vždy výtečný – Pražský filharmonický sbor, a zejména Šostakoviče tlumočil s intenzivním soustředěním a pozoruhodným proporčním smyslem.“ [ 16 ]

Z druhé skupiny můžeme za všechny zmínit koncertní zájezd po severních Čechách. Česká filharmonie „(z)ahájila v Mostě, kde na přání pořadatelů uvedla Dvořákovy Slovanské tance. Zajiskřily v provedení našeho prvního orchestru v plné kráse své melodiky, rytmu a hlavně instrumentace, která je jednou z nejsilnějších stránek tohoto po Mé vlasti nejpopulárnějšího díla české orchestrální tvorby. Náš nejnadanější mladý dirigent Jiří Bělohlávek, jemuž bylo provedení svěřeno, prokázal smysl pro vlastní koncepci a bez nejmenší snahy po vnějším efektu zvládl úkol znamenitě.“ [ 17 ]

V roce 1971 přišla další možnost účastnit se Karajanovy dirigentské soutěže. Tentokrát už Jiří Bělohlávek výjezdní doložku dostává, soutěže se účastní a v konkurenci osmdesáti dvou kandidátů se probojoval až do finále, kde obsadil páté místo. I na mezinárodním poli tak zúročil intenzivní přípravu posledních let: „Pamatuji se, že na Interpretační soutěž mladých dirigentů v Olomouci v roce 1970 a vzápětí na Mezinárodní soutěž Herberta von Karajana v Berlíně jsem se připravoval rok! Rok jsem ležel v partiturách, a kdykoliv jsem později některou z těch skladeb potřeboval, neměl jsem nejmenší problém, protože jsem partitury dokonale znal.“ [ 18 ]

Úspěch v Berlíně přinesl zajímavé nabídky v podobě asistentury u Herberta von Karajana či práce s Izraelskou filharmonií. Bohužel znovu zasáhla politika. Nabídky byly Pragokoncertem „s díky“ odmítnuty a Jiří Bělohlávek se musel prozatím soustředit na domácí tělesa a pódia. Byl s tím srozuměn. Úspěchy mu hlavu nemotaly; emigrace nyní ani později nepřipadala v úvahu. Cílevědomě, krok za krokem naplňoval cíl stát se skutečnou uměleckou osobností bez ohledu na soutěže, vnější ocenění či politická omezení.

Roky 1970, 1971 i 1972 přinesly debuty u dalších orchestrů. Z tuzemských to byly například Pražský symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Státní filharmonie Brno nebo Štátna filharmónia Košice. V zahraničí pak Jiří Bělohlávek řídil tyto ansámbly – Moskevskou státní filharmonii, Velký symfonický orchestr polského rozhlasu a televize Katovice, Hallesche Philharmonie z NDR nebo maďarský MÁV Symphony Orchestra Budapest.

V září 1972 zahájila hudební fakulta AMU nový školní rok absolventskými koncerty. V pondělí 25. září vystoupil v Rudolfinu i Jiří Bělohlávek s pořadem Dvořák, Mozart, Mahler a se sólisty sopranistkou Janou Jonášovou a klavíristkou Helenou Cinybulkovou. O koncertech informovaly Hudební rozhledy, které také přinesly zprávu o tom, že čerstvý absolvent Jiří Bělohlávek „nastoupil 15. října jako druhý dirigent do Státní filharmonie Brno.“ [ 21 ]

Koncert jednoznačně potvrdil to, co bylo zřejmé všem, kdo v posledních měsících sledovali studentovu kariéru: Jiří Bělohlávek opouštěl AMU jako skutečný tvůrčí umělec. Zážitek to ovšem nebyl jen pro publikum, i jeho hlavní protagonista si na celý večer zachoval trvalou vzpomínku: „Určitě taky nikdy nezapomenu na svůj absolventský koncert, jeden z mých prvních doteků se skutečně velkým, profesionálním orchestrem. Řídil jsem Mahlerovu Čtvrtou symfonii s Pražskými symfoniky. A měl jsem tehdy pocit velkého štěstí.“ [ 22 ]

Počátek sedmdesátých let přinesl ale ještě jeden výrazný debut. Po sedmi letech známosti vstoupili Anna Fejérová a Jiří Bělohlávek do svazku manželského.
Stalo se tak 6. února 1971 v Košicích.