Mahler / Bělohlávek

Celkový počet provedení skladeb 
Gustava Mahlera: 217

Tři nejhranější skladby

Statistické údaje zpracoval a k publikaci poskytl Alexander Goldscheider ©. Kapitola čerpá z jeho knihy Jiří Bělohlávek: A Life in Pictures. [ 2 ]

Dílo Gustava Mahlera provázelo Jiřího Bělohlávka celou profesní dráhu. K Mahlerovi se přihlásil hned na počátku své kariéry, když pro svůj absolventský koncert v září 1972 nastudoval Symfonii č. 4 G dur. Přestože se co do počtu provedení jednotlivých skladeb i realizacemi nahrávek nedá „provozování“ Mahlera kvantitativně srovnávat s díly Dvořákovými, Janáčkovými či Martinů, řada zdařilých intepretací zařadila Jiřího Bělohlávka právem mezi mahlerovské dirigenty.

S každým orchestrem, u něhož Jiří Bělohlávek působil jako šéfdirigent nebo stálý dirigent, se Mahlerovi pravidelně věnoval. Už v roce 1975 přesvědčilo jeho provedení Symfonie č. 1 D dur se Státní filharmonií Brno o tom, že si s Mahlerovou hudbou skutečně rozumí. Hudební kritik Petr Vít oceňoval osobitou intepretaci, dirigent dle něj „mířil ke kontrastním a precizně vypracovaným plochám, v nichž každý plně rozeznělý detail byl podřízen cílevědomě budovanému a pevně skloubenému celku ve velkolepé a muzikantsky rozezpívané mahlerovské fresce silného dynamického a dramatického účinu.“ [ 3 ]

S brněnskou filharmonií provedl v lednu 1977 ještě Symfonii č. 4 G dur a v prosinci téhož roku Písně potulného tovaryše. A Mahler byl na programu také při hostování v Brně v polovině devadesátých let. V září 1994 nastudoval s orchestrem Symfonii č. 2 c moll. Vokálních partů se zhostily Eva Urbanová, Eleonora Wen a Český filharmonický sbor Brno. Prof. Rudolf Pečman v recenzi koncertu napsal, že „posluchači sledovali vystupující umělce a orchestr s očima navrch hlavy. Sbor, sólistky a orchestr se pod vedením Jiřího Bělohlávka Mahlera doslova zmocnili. Dirigent jako posvěcený mahlerovec připravil publiku chvíle absolutního uměleckého vytržení. Obecenstvo za to poděkovalo intenzívními ovacemi, zde nevídanými. Mahlerova hudba zněla jako mohutný tok, jenž tryská ze srdce skladatelova, a zahltila srdce přítomných.“ [ 4 ]

Mahler byl pravidelně na repertoáru i při Bělohlávkově dlouhém angažmá u Pražských symfoniků. S FOKem provedl téměř všechny Mahlerovy symfonie. I zde tyto interpretační výkony vzbuzovaly zaslouženou pozornost. A to nejen u našich, ale také u zahraničních kritiků. Mahler se tak vedle Dvořáka a Smetany stal prvotřídním vývozním artiklem, který pořadatelé od orchestru a jeho dirigenta pravidelně vyžadovali. S Mahlerem slavili triumf například v roce 1980 na festivalu ve švýcarském Montreux nebo v roce 1989 na zájezdu v Lipsku.

Jiří Bělohlávek se věnoval nejen Mahlerovým symfoniím, ale také jeho písňovým dílům. V období šéfování Pražské komorní filharmonii realizoval některé z nich také na nahrávkách. Spolu s Dagmar Peckovou a PKF natočili v roce 1996 pro Supraphon CD „Dagmar Pecková. Lieder. Adagietto“. Album obsahovalo Písně potulného tovaryše, Písně o mrtvých dětech a Pět písní podle básní Friedricha Rückerta. Vokálně instrumentální skladby byly doplněny Adagiettem ze Symfonie č. 5 cis moll a. Ve stejném roce vyšla u Supraphonu i druhá mahlerovská nahrávka „Mahler, Berio – Dagmar Pecková“, která vedle Beriových skladeb obsahovala Mahlerova díla Pět raných písní, Chlapcův kouzelný roh a 4. větu Urlicht. Sehr feierlich, aber schlicht ze Symfonie č. 2 c moll.

Těmito nahrávkami vyústila tehdy už několikaletá spolupráce Jiřího Bělohlávka a Dagmar Peckové. Pro českou mezzosopranistku se stal Mahler důležitou součástí jejího repertoáru, a právě Jiří Bělohlávek sehrál v tomto uměleckém partnerství důležitou iniciační roli. „Měla jsem štěstí, že mě v roce 1988 tehdejší šéf Pražských symfoniků, dirigent Jiří Bělohlávek, obsadil za nemocnou Evu Randovou do Mahlerovy 2. symfonie na altový part. Tím mě víceméně ‚dostal‘, Mahlerovi jsem začala propadat.“ [ 5 ]

S Jiřím Bělohlávkem i Mahlerem debutovala Dagmar Pecková v roce 1989 také u České filharmonie. Premiérový pro ni byl tehdy nejen orchestr, ale i prováděná skladba – Píseň o zemi: „…debutovala jsem s ní u České filharmonie s Jiřím Bělohlávkem, a mně tenkrát zrovna umírala matka… A já jsem byla v pátém měsíci těhotenství. A už tehdy, před lety jsem k té skladbě získala velmi vřelý vztah. A také díky tomu, že jsem měla možnost toto dílo vůbec poprvé dělat právě s Jiřím Bělohlávkem, což byl, jak všichni víme, dirigent, který uměl doprovázet zpěváky, a věděl velmi dobře, co je pěvecké frázování. Dokázal ve všem vyhovět. A dokázal to úžasně vystavět.“ [ 6 ]

Píseň o zemi spolu nejednou realizovali i za doprovodu Pražské komorní filharmonie. Například v roce 2005 v rámci čtyřicátého sedmého ročníku Smetanovy Litomyšle, kdy byl pěveckým partnerem Dagmar Peckové rakouský tenorista Herbert Lippert.

S Českou filharmonií uváděl Jiří Bělohlávek Mahlerovy skladby od druhé poloviny sedmdesátých let. Shodou okolností vznikaly v letech 1976 až 1982 filharmonické nahrávky všech symfonií Gustava Mahlera pod taktovkou Václava Neumanna. Hráči našeho prvního orchestru tak měli možnost s Bělohlávkem poznat i jiný způsob intepretace, než který v té době praktikovali se svým šéfdirigentem.

V roce 1978 provedl Jiří Bělohlávek s Českou filharmonií Symfonii č. 1 D dur. „Bělohlávkův přístup podřídil všechno celkovému vyznění; dirigent se nejevil jako virtuos na orchestr, ale jako dokonalý architekt. Je až neuvěřitelné, jaké monumentality dosáhl střídmým gestem a k jaké zvukové sytosti vyburcoval orchestr v ländlerových partiích. Orchestr obstál na výbornou…“ napsal tehdy v recenzi koncertu Miloš Pokora. [ 7 ]

Pražské publikum si na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let mohlo Mahlera užít opravdu do sytosti. U příležitosti sto dvacátého výročí narození skladatele v roce 1980 i sedmdesát let od jeho úmrtí v roce 1981 měly orchestry jeho skladby často v koncertním plánu.

Hudbymilovní diváci mohli porovnávat Neumannova Mahlera s Českou filharmonií s Bělohlávkovým Mahlerem s Českou filharmonií anebo také s Bělohlávkovým Mahlerem s Pražskými symfoniky, jak to třeba udělal recenzent v Lidové demokracii hodnotící Mahlerovou 1. symfonii v podání FOKu.

Významným počinem bylo provedení Mahlerovy 7. symfonie s Českou filharmonií v roce 2008. Symfonie zazněla 19. září v Rudolfinu a stalo se tak na den přesně po sto letech od pražské premiéry, kterou v roce 1908 řídil sám Gustav Mahler.

„Jiří Bělohlávek dokázal kolos Sedmé nastudovat, uvést a ozřejmit takovým způsobem, že už víc nebylo třeba dodávat, že nebylo třeba obhajovat zařazení díla, vzpomínání na něj a přihlášení se k němu. (…) Při poslechu bylo možné prožít mystické chvíle, okamžiky vzplanutí a nárazů i pocity jakéhosi zrcadlení. V symfonii nebyly zdůrazňovány konflikty a kontrasty, byla uměřená, ale zdravě. Zvukově byla budována s nesmírnou fantazií a během času v ní probíhalo neutuchající množství a bohatství proměn. Dostalo se jí i vydatné porce romantismu, v závěrečné části také obřadné slavnostnosti (vzdáleně upomínající na Wagnerovy Mistry pěvce norimberské ) a nakonec strhující zvukové a výrazové kumulace. Jiří Bělohlávek umí, ví a cítí, je na vrcholu.“ [ 9 ]

Mahlera prováděl Jiří Bělohlávek samozřejmě i se zahraničními orchestry. Mediálně sledovaným byl třeba úvodní koncert BBC Proms v roce 2010, kdy řídil monumentální Symfonii tisíců (Symfonie č. 8). Tu předtím dirigoval jen jednou v polovině osmdesátých let s Pražskými symfoniky. Zde v Anglii u příležitosti oslav sto padesátého výročí narození Gustava Mahlera dirigoval Symfonický orchestr BBC a pět set zpěváků několika sborů.

Ani při návratu k České filharmonii v roce 2012 nesměl Mahler chybět. Už do programu inauguračního koncertu Jiří Bělohlávek zařadil pět písní Gustava Mahlera na slova sbírky Chlapcův kouzelný roh v podání kanadského barytonisty  Geralda Finleye.

V roce 2015 na dubnových abonentních koncertech se zase hrála Symfonie č. 2 Vzkříšení s Bernardou Fink a o necelé dva měsíce později pak Symfonie č. 3 d moll provedená v rámci sedmdesátého ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro.

Rok 2015 přinesl Mahlera i v trochu jiném formátu. Druhá věta Mahlerovy 7. symfonie se stala tématem pro zábavně vzdělávací program Zkouška orchestru: Rozšťourávání Mahlera, v němž Jiří Bělohlávek společně s moderátorem Markem Ebenem vtipně poodhalují, co se děje při zkoušce. Dirigent dokonce seznámil diváky s představami, které v něm jednotlivé hudební motivy druhé věty vyvolávají.

Mahler byl také na programu Bělohlávkova posledního koncertu s Českou filharmonií. Pátek 5. května 2017, Dvořákova síň pražského Rudolfina, závěrečný večer ze tří abonentních koncertů řady B. Publikum nejprve naslouchá Houslovému koncertu A dur Wolfganga Amadea Mozarta v podání Nikolaje Znaidera a po přestávce se sálem rozezní Symfonie č. 5, cis moll Gustava Mahlera, jejíž konečná redakce pro tisk byla v roce 1911 poslední skladatelovou prací.

Toto provedení Mahlerovy symfonie získalo ocenění Classic Prague Awards 2017 v kategorii Orchestrální výkon.

Jiří Bělohlávek už bohužel nemohl s Českou filharmonií realizovat plánovaný komplet nahrávek všech Mahlerových symfonií. Tento úkol převzal Semjon Byčkov, jeho nástupce na postu šéfdirigenta.