Epilog

Na Bělohlávkovo úmrtí reagovala česká i zahraniční média i řada nejen hudebních osobností. Slavný polský hudebník Krzysztof Penderecki věnoval Jiřímu Bělohlávkovi svůj závěrečný koncert Pražského jara 3. června 2017. Objevilo se množství nekrologů a statí přibližující Bělohlávkovu profesní kariéru a hodnotící jeho umělecký přínos. Za všechny jmenujme zasvěcené nekrology Borise Klepala pro Aktuálně.cz a Daniela Konráda v Hospodářských novinách.

Poslední veřejné rozloučení s Jiřím Bělohlávkem se konalo 7. června 2017 ve Dvořákově síni Rudolfina. U rakve drželi čestnou stráž členové vedení filharmonie a orchestru. V průběhu rozloučení se o hudební doprovod postaraly dvě desítky členů ČF. Poslední rozloučení velmi zapůsobilo i na Semjona Byčkova, pozdějšího šéfdirigenta ČF: „Nebyli jsme na jeho smrt připraveni. Když k tomu vloni došlo, přijel jsem do Prahy a stihl jsem tryznu v Rudolfinu. Nesmírně mě dojalo, jak se Češi přišli s Bělohlávkem rozloučit. Jak ho lidé oplakávali, projevovali úctu. Vím to, seděl jsem v hledišti a pozoroval to s otevřenými ústy. V jednu chvíli se třeba k rakvi přišel poklonit člen orchestru ve fraku. Ve fraku! Byly dvě odpoledne, ale on si vzal frak na Jiřího počest.“ [ 2 ]

V neděli 11. června uvedla PKF – Prague Philharmonia na závěr sezóny v Obecním domě Brahmsovo Německé requiem, jímž uctila památku svého zakladatele, dlouholetého šéfdirigenta a podporovatele. Česká filharmonie se se svým milovaným dirigentem rozloučila koncertem 18. června 2017. V Rudolfinu zaznělo pod taktovkou Bělohlávkova žáka Jakuba Hrůši Stabat mater od Antonína Dvořáka. Sólových partů se ujali Kateřina Kněžíková, Kateřina Jalovcová, Pavel Černoch a Jan Martiník a vedle České filharmonie na koncertě vystoupil rovněž Pražský filharmonický sbor. Filharmonie Brno uspořádala 20. června v brněnském kostele u Jezuitů zádušní mši za Jiřího Bělohlávka, při které zaznělo Requiem od Gabriela Faurého. Provedl jej orchestr složený z hráčů Filharmonie Brno a jejich kolegů z brněnských divadel a složený pěvecký sbor, obě tělesa pod taktovkou Jakuba Kleckera.

I přes obrovskou ztrátu, kterou odchod Jiřího Bělohlávka pro kulturu znamenal, život pokračoval dál. Česká filharmonie musela v letních měsících vyřešit nastalou situaci a vést jednání o novém šéfdirigentovi. Ten byl oznámen už při vstupu do 122. sezóny. Po Jiřím Bělohlávkovi se jím od sezóny 2018/2019 stal Semjon Byčkov, kterého si za svého uměleckého ředitele orchestr jednomyslně zvolil. Semjona Byčkova doplnili na postech hlavních hostujících dirigentů čeští umělci s výraznou mezinárodní kariérou, žáci Jiřího Bělohlávka Jakub Hrůša a Tomáš Netopil.

V následujících měsících a letech byly nakladatelstvím Decca postupně vydány nahrávky, které Jiří Bělohlávek s Českou filharmonií realizoval od svého nástupu v roce 2012. V lednu 2018 vyšel záznam Smetanovy Mé vlasti z Pražského jara 2014. V srpnu téhož roku se na trh dostala Janáčkova Glagolská mše, která byla nahrána 10. března 2013 v Rudolfinu. V dubnu 2019 pak Decca realizovala nahrávky dvou vrcholných děl Josefa Suka – Pohádku a Asraela.

Vydávání posledních Bělohlávkových nahrávek uzavřelo v březnu 2020 2CD České filharmonie se skladbami Requiem, Biblické písně a Te Deum od Antonína Dvořáka. Biblické písně se sólistou Janem Martiníkem jsou vůbec poslední nahrávkou Jiřího Bělohlávka, která byla pořízena v únoru 2017, tři měsíce před jeho odchodem. Requiem se sólisty Ailynou Pérez, Christianne Stotijn, Michaelem Spyresem a Janem Martiníkem a Pražským filharmonickým sborem pod vedením Lukáše Vasilka nahrál hlavní hostující dirigent České filharmonie Jakub Hrůša, stejně jako Te Deum s Kateřinou Kněžíkovou, Svatoplukem Semem a Pražským filharmonickým sborem.

V srpnu 2017 vydal Supraphon nahrávku Mozartových klavírních koncertů č. 12 a 20 s Janem Bartošem a Českou filharmonií. Vydavatelství také připravilo hudební vzpomínku na Jiřího Bělohlávka v podobě 8 CD. Výpravný komplet reprezentativních i méně známých nahrávek Recollection vyšel v polovině května 2018 a obsahuje dvacet tři skladeb nahraných pro Supraphon mezi léty 1971 až 2016. Vedle slavných skladeb Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Josefa Suka nebo Leoše Janáčka najde posluchač na kompletu například také Symfonii č. 3 e moll Zdeňka Fibicha, skladby Bély Bartóka nebo Arnolda Schönberga. Z orchestrů jsou zde zastoupena všechna tělesa, u nichž Jiří Bělohlávek na domácí půdě dlouhodoběji působil, od Filharmonie Brno přes Symfonický orchestr hl. m. Praha FOK a Pražskou komorní filharmonii po Českou filharmonii. V říjnu 2018 vyšlo u stejného labelu ještě koncertní provedení Martinů opery Čím lidé žijí, kterou na disku doplnila Martinů Symfonie č. 1. Abychom byli kompletní, dodejme, že reedice se dočkaly také Bělohlávkovy nahrávky s Filharmonií Brno a Valentinou Kameníkovou z roku 1976 (vydáno 1977). Nahrávky Klavírního koncertu č. 1 a 2 France Liszta se v roce 2018 objevily na prvním disku 2CD Valentina Kameníková – piano.

V posledních dvou letech života Jiřího Bělohlávka probíhalo natáčení dokumentárního filmu režiséra Romana Vávry „Když já tak rád diriguju…“. Film vznikl v koprodukci České filharmonie a České televize a zachycuje Jiřího Bělohlávka na pozadí zkoušek, koncertů, rozhovorů a úvah, ale i archivních rodinných záběrů. Divákům přibližuje osudový vztah Jiřího Bělohlávka k České filharmonii a přináší svědectví o umělcově celoživotní vášni a oddanosti hudbě a své profesi. Předpremiéru měl film v prosinci 2018 a premiéru pak 26. září 2019 ve velkém sále Nové scény Národního divadla v rámci festivalu Zlatá Praha. V říjnu téhož roku pak mohli zájemci film zhlédnout v kinech po celé ČR.

Od 24.2.2024, tedy ku příležitosti nedožitých 78 dirigentových narozenin, je film dostupný volně ke shlédnutí na následujícím odkazu: https://www.youtube.com/watch?v=y7YQgeDu4DA. 

Česká filharmonie pravidelně zpřítomňuje osobnost a umělecký odkaz Jiřího Bělohlávka řadou akcí a počinů. Jeho působení u orchestru shrnula vedoucí archivu ČF Pavlína Landová v článku Jiří Bělohlávek v České filharmonii 2012–2017 a od března do června 2018 probíhala ve Dvoraně Rudolfina výstava Jiří Bělohlávek 2012–2017. Pět sezón (nejen) s Českou filharmonií. Výstava prostřednictvím fotografií, citátů i doprovodných textů ukazovala Jiřího Bělohlávka nejen jako dirigenta, ale i jako uměleckou osobnost s neobyčejně širokým záběrem, od podporování mladých hudebních talentů až po úspěšné propagování české hudby ve světě. V Rudolfinu také vznikl a byl po Jiřím Bělohlávkovi pojmenován nový poslechový salonek, který se nachází nalevo od hlavního vstupu. Každý sem může přijít, posedět a zaposlouchat se do skladeb České filharmonie, třeba některé pod taktovkou Jiřího Bělohlávka.

V roce 2019 vznikla z popudu České filharmonie a dalších institucí a hudebních osobností Cena Jiřího Bělohlávka. Ocenění je každoročně udělováno mladým českým umělcům do třiceti let věku, kteří dosáhli ve svém oboru mimořádných úspěchů a kteří pečují o tradici české hudby doma i v zahraničí. Laureát ceny obdrží finanční prémii ve výši 30 tisíc korun a grafický list. První laureátkou ceny se v roce 2019 stala hornistka Kateřina Javůrková, v dalších letech pak cenu získali dirigent Robert Kružík (2020), houslista a koncertní mistr České filharmonie Jan Mráček (2021), tenorista Petr Nekoranec (2022) a violoncellista Vilém Vlček (2023). Památce slavného dirigenta je také věnován každoroční open-air koncert České filharmonie – právě při něm slavnostní předání ceny probíhá.

Součástí ceny je originální grafický list od výtvarníka Jiřího Vovsa

Dirigentův odkaz a památka žijí nejen prostřednictvím nahrávek, cen či míst, ale svou uměleckou činností se o ně starají také Bělohlávkovi žáci – Jakub Hrůša, Tomáš Hanus, Tomáš Netopil a další. Všichni jmenovaní umělci se stejně jako Jiří Bělohlávek intenzivně věnují opeře. Jakub Hrůša – aktuálně jeden z nejvýznamnějších reprezentantů české hudební kultury a české dirigentské školy ve světě – je od podzimu 2016 šéfdirigentem Bamberských symfoniků v bavorském Bamberku a od září 2025 se stane hudebním ředitelem londýnské Královské opery v Covent Garden, kde jako host nastudoval Bizetovu Carmen a Wagnerova Lohengrina. Je pravidelným hostem festivalu Glyndebourne Festival Opera, kde dirigoval například opery Don Giovanni W. A. Mozarta, Bohéma G. Pucciniho nebo Utahování šroubu B. Brittena. V pařížské Národní opeře nastudoval Dvořákovu Rusalku a Lehárovu Veselou vdovu, ve Vídeňské státní opeře pak Janáčkovu Věc Makropulos a ve Frankfurtské opeře Pucciniho Triptych. Tomáš Hanus je od roku 2017 hudební ředitel Velšské národní opery v Cardiffu, dirigoval Rusalku a Věc Makropulos v Bavorské státní opeře v Mnichově a ve Vídeňské státní opeře nastudoval Rusalku a Jenůfu. Tomáš Netopil působí od roku 2013 jako hudební ředitel a šéfdirigent operního divadla Aalto-Theater a jeho orchestru v německém městě Essenu. Vedle jiných oper připravil ve Vídeňské státní opeře Mozartova Idomenea nebo Beethovenova Fidelia a v říjnu 2022 nastudoval ve Velkém divadle v Ženevě Káťu Kabanovu L. Janáčka.

V roce 2021 u příležitosti nedožitých 75. narozenin Jiřího Bělohlávka vzniklo několik pozoruhodných pořadů a textů. Český rozhlas zařadil do svého vysílání komponovaný pořad Týden s Jiřím Bělohlávkem, v němž na renomovaného dirigenta v pěti dílech vzpomínali Dagmar Pecková, Jakub Hrůša, Roman Bělor, Tomáš Netopil a Aleš Březina. Portál KlasikaPlus.cz přinesl studii Bohuslava Vítka Jiří Bělohlávek a čtyři světy v opeře Hry o Marii, která se věnuje Bělohlávkově nahrávce Martinů opery s Pražskými symfoniky z roku 1985. V únoru a březnu publikoval Bělohlávkův přítel Alexander Goldscheider na svém Facebooku dvacetičtyřdílný seriál Jiří Bělohlávek: Život v obrazech a od května pak na portálu KlasikaPlus.cz vycházel jeho přepis Sanfranciského deníku. Ten psal Jiří Bělohlávek na popud svého přítele v období od května do července 2016, kdy v San Franciscu připravoval a dirigoval Janáčkovu Jenůfu. Na témže portálu Alexander Goldscheider uveřejnil i řadu dalších zajímavých kapitol z profesního života Jiřího Bělohlávka.