Každou svoji návštěvu Brna a každé pozvání k pultu Filharmonie vnímám jako návrat do svého dirigentského ‚jinošství‘. Státní filharmonie byla mým prvním velkým angažmá po absolutoriu AMU, a kromě toho, že jsem se tam ohromně mnoho naučil profesionálně, jsem tam navázal velkou řadu přátelství, z nichž mnohá přetrvala až do dnešní doby. Toho si vážím možná vůbec nejvíce.
2
Státní filharmonii Brno řídil Jiří Bělohlávek poprvé na novoročním koncertě 1. ledna 1972. Spolupráce se vydařila, a tak na ni navázaly další společné aktivity. Tou první bylo v dubnu studiové natáčení suit Adama Chačaturjana. Bělohlávkovo premiérové nahrávání a zároveň i debut na LP nosičích neunikly pozornosti oborového tisku, který zaznamenal dirigentovy dojmy z nahrávání. V roce 1973 byla filharmonie za tento titul vyznamenána cenou za nejlepší nahrávky vydané na deskách Supraphonu v roce 1972.
Je to jiný pocit, odlišný způsob práce ve studiu a v koncertním sále. Na koncertě při určitém počtu zkoušek, při nichž stále ‚hnětete dílo k obrazu své představy‘, cítíte bezprostředně reakci publika, ať již pozitivní, či zdrženlivou nebo dokonce negativní. Ve studiu chybí tato spontánní reakce obecenstva, a interpret se musí při poslechu nahraného snímku pokusit dostat do role objektivního posluchače. To je velmi těžké.
Ještě výraznějším rozvinutím spolupráce byla ale nabídka Státní filharmonie Brno na místo druhého dirigenta s nástupem od září 1972. Bělohlávek angažmá přijal a po absolutoriu na AMU se stěhuje do Brna. Orchestr tehdy vedl Jiří Waldhans, který s ním od nástupu do funkce na počátku šedesátých let dosáhl řadu úspěchů – vybudoval základní klasický repertoár a postupně ho rozšířil, došlo k obohacení koncertní nabídky o tematické abonentní cykly v oblasti symfonické i komorní hudby a těleso se stále častěji vydávalo do zahraničí. Vlivem postupující nemoci už ale Waldhans nemohl uřídit veškeré koncerty tělesa. Angažování mladého, energického dirigenta schopného plnit náročné úkoly tak představovalo vhodné řešení nelehké situace.
První profesionální angažmá představovalo pro Jiřího Bělohlávka intenzivní školu praxe. A to nejen hudební, ale i manažerské. Jak dlouhodobě efektivně pracovat s orchestrem, který je složen z různých individualit? Jak hráče dostat na svou stranu a nadchnout je pro své pojetí díla? Jak řešit konflikty? Anebo ještě lépe, jak jim předcházet? Řešení těchto i jiných úkolů se stalo důležitou složkou dalšího Bělohlávkova profesního růstu.
Přišel jsem tam jako naprostý greenhorn a našel jsem tam na jedné straně takzvané c-mužstvo, což byli mladí houslisté a mladí smyčcaři, kteří seděli u zadních pultů. S nimi jsem okamžitě navázal ohromně živý kontakt. Oni fandili mně a já jsem fandil jim. (…) A vedle toho už tu byly první odpory ve formě toho, že Čížek přišel do Brna – Čížek mi říkali proto, že jsem byl z Čech. Co nám bude ten zelenáč povídat. Byl tam jeden klarinetista a ten mně tedy zatápěl ohromným způsobem. Nevynechal jednu příležitost, aby mě nevyzkoušel, aby nehrál něco jiného. A pak koukal, jestli budu reagovat Myslím, že jsem naštěstí většinou reagoval, takže tak po dvou letech se z něho nakonec stal dokonce můj sympatizant.
I přes tyto disonance vzpomínal Jiří Bělohlávek na Brno jako na idylu, kdy měl hodně času na přípravu i na své záliby. Docházel například do Janáčkova muzea studovat skladatelovy rukopisy anebo společně se stejně zapálenými členy orchestru rozebírali nahrávky pořízené při společných zkouškách.
Tehdy jsem byl šílenej s magnetofonem. Měl jsem první magnetofon a všechny zkoušky jsem natáčel. S nejvášnivějšími nadšenci jsme pak celé odpoledne seděli, poslouchali záznam a dělali závěry, co musíme vylepšit… Bylo to ohromné.
Jako nový stálý dirigent předstoupil Bělohlávek před brněnské obecenstvo poprvé na abonentních koncertech dne 19. a 20. října 1972 a jeho premiéra vzbudila pochopitelně velký zájem. Na programu byly Koncert pro klavír a orchestr č. 3 Bély Bartóka s italskou sólistkou Glorií Lanniovou, Serenáda Alfreda Caselly a Symfonie č. 4 Johannesa Brahmse.
Orchestr, publikum i kritika si kladly otázku, zda byl v Bělohlávkovi získán faktor schopný působit ve směru konsolidace a dynamizace další umělecké působnosti filharmonie. (…) Zdá se, že mladý dirigent je fanatikem práce, neúnavných zkoušek a vyznavačem detailu. (…) Snad došlo k určité atomizaci, ale cesta k dokonalosti vede daleko spíše přes zdůrazněné detaily a jejich postupné skládání v zřetelnou koncepci nežli přes okamžité zření celků postrádajících základy. Bylo by přehnané zodpovědět úvodní otázky již dnes. Budeme si muset počkat na další výkony mladého dirigenta. Jisté však je, že zvolil správný postup. Záleží nyní na tom, jak důsledně při něm k prospěchu svému i filharmoniků setrvá.
Hned první Bělohlávkova sezóna byla bohatá na významné události v celkové historii tělesa. Filharmonie se zkraje roku 1973 vydala se svými dvěma dirigenty a několika sólisty – mimo jiné Václavem Hudečkem – vůbec poprvé do Spojených států amerických. Orchestr, vystupující z důvodu propagace pod názvem Czech State Orchestra Brno, čekalo ve dnech 31. ledna až 23. února osmnáct vystoupení v sedmnácti městech dvanácti států USA. [ 6 ]
Turné na začátku a na konci rámovaly dva večery v legendární Carnegie Hall. Úvodní koncert na Sedmé avenue dirigoval právě Jiří Bělohlávek.
Poslechněte si nahrávku 2. svity Daphnis & Chloé Maurice Ravela, kterou v rámci svého prvního amerického turné provedl Czech State Orchestra pod vedením Jiřího Bělohlávka V Tiftonu v Georgii, v neděli 18. února 1973.
Přestože byl program velmi nabitý a orchestr najezdil přes čtrnáct tisíc kilometrů, vyčlenili si filharmonici v závěru zájezdu čas na to, aby zhlédli koncert slavné Newyorské filharmonie za řízení neméně slavného Leonarda Bernsteina. Krásnou vzpomínku na tuhle nezapomenutelnou návštěvu přináší reportáž Jiřího Margoliuse.
Opět New York… Zájezd končí. Ještě jeden koncert v Carnegie Hall a domů. Václav Hudeček má dva dny volno, poslední koncert odehrál v Harrisonburgu ve Virginii. Jde se tedy podívat na vystoupení Newyorské filharmonie, kterou řídí Leonard Bernstein. Orchestr hraje výborně a požitek z dirigentova výkonu je nezapomenutelný. O přestávce jdou s Jirkou Bělohlávkem do šatny, slavný dirigent by je rád poznal. Vašek dá Bernsteinovi svou novou desku s Dvořákem a nezapomene říci, jaké měly u nás úspěchy televizní Bernsteinovy výchovné koncerty. ‚Copak Praha,‘ řekne dirigent, ‚to je město hudby. ‘
Cestou do hotelu si mladí umělci koupí noviny. Jsou v nich kritiky posledního koncertu Brněnské filharmonie v Maconu a praví se v nich, že Mr. Jiří Bělohlávek má vše to, co měl Leonard Bernstein, když mu bylo sedmadvacet let, věk, který český dirigent dovršil právě tento večer.
První polovina roku 1973 přináší ještě jeden významný moment. A tím jsou dvě vystoupení filharmonie Brno na Pražském jaru 24. a 25. května. První koncert řídil maďarský dirigent György Lehel. Druhý Jiří Bělohlávek, který divákům ve Smetanově síni nabídl hned čtyři skladby, mimo jiné Beethovenův Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll v podání klavíristky Valentiny Kameníkové a symfonickou skladbu La Bagarre (Vřava) od Bohuslava Martinů. Bylo to první vystoupení Jiřího Bělohlávka s velkým symfonickým orchestrem na tomto festivalu, nejednalo se však o jeho debut. Ten absolvoval o rok dříve, když v rámci Pražského jara řídil Pražský komorní orchestr na koncertě v Katedrále sv. Víta.
V dalších sezónách Jiří Bělohlávek dirigoval řadu koncertů abonentních řad Světové symfonie, později Velký symfonický cyklus, nebo Nedělní koncertní matiné. Už v Brně se věnuje jednomu ze svých „autorů“, a to Gustavu Mahlerovi. [ 8 ]
Mířil ke kontrastním a precizně vypracovaným plochám, v nichž každý plně rozeznělý detail byl podřízen cílevědomě budovanému a pevně skloubenému celku ve velkolepé a muzikantsky rozezpívané mahlerovské fresce silného dynamického a dramatického účinu.
V březnu 1975 provedl s filharmonií Brno Mahlerovu 1. symfonii D dur „Titán“, o necelé dva roky později Symfonii č. 4 G dur a v prosinci 1977 Písně potulného tovaryše a Písně na slova Friedricha Rückerta. Mahlerovskou linii svých intepretací pak rozvine ještě více u Pražských symfoniků.
S filharmonií Brno absolvoval Jiří Bělohlávek několik úspěšných zájezdů do zahraničí, při kterých se stále více zapisoval do povědomí tamějších hudebních institucí, agentur a promotérů. Vedle zmíněných Spojených států to byla například Velká Británie, Spolková republika Německo, Německá demokratická republika nebo Rakousko. [ 10 ]
Z hostování na československých pódiích jsou významná vystoupení na Pražském jaru nebo hostování na festivalu Mladá Smetanova Litomyšl, kde v září 1977 provedl s Filharmonií Brno Mou vlast. Zajímavou uměleckou stopu zanechal v Brně také v oblasti nahrávání pro rozhlas a hudební vydavatelství. Vedle již zmíněné Chačaturjanovy Maškarády a Gajané to byly například nahrávky Sinfonietty a Tarase Bulby Leoše Janáčka (vydáno 1978, LP), Lisztovy Koncerty pro klavír a orchestr č. 1 a 2 se sólistkou Valentinou Kameníkovou (vydáno 1977, LP) anebo Symfonie č. 3 e moll Zdeňka Fibicha (vydáno 1983, LP).
Byl to tehdy v roce 1977 mimořádný zážitek, který absolvovali účastníci Mladé Smetanovy Litomyšle. V jízdárně tamějšího zámku uvedla Státní filharmonie Brno Smetanův cyklus Má vlast. (…) Tatam byla oficiální póza festivalových koncertů, kde přídavky nepřipadají v úvahu. Mladé publikum jásalo a přidávalo se! Symfonickou báseň Šárka! (…) … nikdy jsem nezažil spontánnější přijetí tohoto díla jako tehdy v Litomyšli. Bylo jasné, že Jiří Bělohlávek je perspektivní český mistr taktovky…
Šestileté působení za dirigentským pultem Státní filharmonie Brno přineslo tedy výsledky oběma stranám. Bělohlávek měl možnost dlouhodobě pracovat s kvalitním tělesem, měl prostor k technickému vylepšování a vybrušování orchestru a měl i prostor k vlastnímu dirigentskému rozvoji. [ 12 ]A z jeho mladistvého nadšení a píle těžil i orchestr. Této obapolné tvůrčí prospěšnosti si všímali i kritici. Například Václav Holzknecht v recenzi vystoupení na Bratislavských hudebních slavnostech v říjnu 1976 napsal:
V přehlídce našich i cizích těles obhájili brněnští filharmonikové dobře svou pověst. Bylo pro ně štěstím, že dostali mladého dirigenta na prahu kariéry, nadaného i ctižádostivého J. Bělohlávka, a stejně bylo štěstím také pro něho, že přišel včas k orchestru tak dobře fundovanému, neboť oba na sebe mohou plodně působit a oba se v tomto oboustranném vztahu vyvíjet za nejlepších podmínek.
Během angažmá v Brně souběžně pokračovala i Bělohlávkova dráha u České filharmonie. Od roku 1973 je v pozici stálého hostujícího dirigenta, takže s orchestrem pravidelně vystupuje na rudolfinských abonentních koncertech a účastní se také domácích i zahraničních zájezdů. I díky časté spolupráci se mezi dirigentem a tělesem rozvinulo umělecky plodné souznění.
A třetím, naprosto však ne posledním tvůrcem uměleckého zdaru večera byl dirigent Jiří Bělohlávek ve spolupráci s orchestrem České filharmonie, s nímž si rozumí jako málokdo. Optimální vyznění Kalabisovy symfonie bylo i dirigentovým dílem; přesně pochopil a realizoval svou úlohu v Lisztovi, a v závěrečné Beethovenově Eroice přesvědčil o své zralosti k úkolům nejvyšším. …šťastná hvězda mladého dirigenta je rovnoměrně utvářena eminentní muzikální vlohou, pílí, inteligencí, a v míře možná rozhodující i magnetickou silou rozeného suveréna orchestru.
První polovina sedmdesátých let přináší rovněž zahraniční příležitosti. V roce 1974, tedy v Roce české hudby 1974 se Bělohlávek poprvé vypravil do země vycházejícího slunce a hostoval u Japan Philharmonic Orchestra v Tokiu. Japonsko se stalo jeho oblíbenou hudební destinací i v následujících letech a desetiletích. Dále debutoval u předních orchestrů v Západním i Východním Německu, Polsku, Belgii, Švédsku a Finsku.
Brněnské období přineslo do Bělohlávkova života také jednu veledůležitou osobní událost. V srpnu 1977 se stal otcem dcery Zuzany.
…the program was most warmly received, and rated a standing ovation at eveningʾs end (initiated by some who are usually the last to rise.) One standout reason for this response was the masterful conducting of Jiri Belohlavek, whom inquiry revealed to be but 26-years-old, the Czech equivalent of a Young Leonard Bernstein, we suspect.
Koncert byl velmi vřele přijat a na konci si vysloužil potlesk vestoje (iniciovaný některými, kteří obvykle vstávají až jako poslední). Hlavním důvodem této nadšené odezvy bylo mistrovské dirigování Jiřího Bělohlávka, kterému, jak jsme zjistili, je pouhých 26 let, a je zřejmě českým protějškem mladého Leonarda Bernsteina.
The orchestra worked to various effects in a program that included Dvorak's ‚Carnival‘ Overture and Violin Concerto and Ravel's Suite No. 2 from ‚Daphnis and Chloe‘. The conductor was 26‐year‐old Jiří Bělohlávek, looking younger than his players, and he seemed to function in relation to the repertory as do young conductors from any country. Leading everything from memory, Mr. Bělohlávek, treated the romanticism of Dvořák with efficiency rather than warmth. He seemed much more interested in the Ravel work, sometimes drawing out phrase lines more than is customary. It wasn't until the encore, the exuberant Slavonic Dance No. 15 of Dvorak, that everything came together in a wonderfully rhythmic and rousing performance.
Orchestr přistoupil k programu zahrnujícímu Dvořákovu koncertní předehru Karneval a houslový koncert a Ravelovu druhou suitu z Dafnise a Chloé, s rozmanitostí pojetí. Dirigentem byl teprve šestadvacetiletý Jiří Bělohlávek, s vizáží mladší než měli hráči orchestru, a ve vztahu k repertoáru působil jako mladý dirigent kterékoliv země. Dirigoval vše zpaměti a Dvořákův romantismus pojednal spíše s důkladností než vřelostí. Zdál se být mnohem zaujatější Ravelovou skladbou, v níž linie některých frází vynesl více, než je obvyklé. Až v přídavku, Dvořákově energickém Slovanském tanci č. 15, se všechno spojilo v nádherném rytmickém a strhujícím výkonu.
Hlavní zdroje a prameny
- 1.
BENEŠ, Jiří; BALÁČOVÁ, Jana: Státní filharmonie Brno 1956–2006. Brno: Státní filharmonie Brno 2005, s. 34. - 2.(kl): Poprvé na desku. Supraphonrevue 8, 1972, č. 4, s. 3.
- 3.VEBER, Petr; STEHLÍK, Lukáš: Jiří Bělohlávek: Fluidum, nebo práce? Harmonie 2016, č. 2, s. 6–15. Dostupné online
- 4.Poslední natočený koncert Jiřího Bělohlávka. V podání Magdaleny Kožené zazněly Biblické písně Antonína Dvořáka. Český rozhlas, 4. srpen 2017. Dostupné online
- 5.FUKAČ, Jiří: Brněnští filharmonici s mladým dirigentem. Hudební rozhledy 25, 1972, č. 12, s. 544.
- 6.Autor neuveden: O koncertním turné brněnské Státní filharmonie po USA. Hudební rozhledy 1973, č. 4, s. 162.
- 7.MARGOLIUS, Jiří: Čtyři struny. Praha: Magnet 1973, s. 96, 113.
- 8.STRNKOVÁ, Zuzana: Provedení symfonického díla Gustava Mahlera ve Státní filharmonii Brno. Bakalářská diplomová práce. FF MUNI Brno: Brno 2011. Dostupné online
- 9.VÍT, Petr: Bělohlávkův Tomášek a Mahler. Hudební rozhledy 16, 1975, s. 256.
- 10.BENEŠ, Jiří: Státní filharmonie Brno 1956–2006. Brno: Státní filharmonie Brno 2005.
- 11.VÍTEK, Bohuslav: Jiří Bělohlávek šedesátníkem. Harmonie 14, 2006, č. 2, s. 13.
- 12.TISOŇOVÁ, Lucie: Filharmonie Brno (Státní filharmonie Brno). Dějiny instituce 1956–1989. Magisterská diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně: Brno 2014. Dostupné online
- 13.HOLZKNECHT, Václav: Bratislavské hudební slavnosti. Hudební rozhledy 1976, č. 1, s. 18.
- 14.JIRKO, Ivan: Vzrušující filharmonický večer. Hudební rozhledy 1973, č. 2, s. 51.
- 15.McNAIR, Jacqueline: Czech Orchestra Closes Age Gap. Macon Telegraph 147, 1973, č. 49 (18. 2.), s. 7A.
- 16.ERICSON, Raymond: Czech Orchestra Has Mellow Sound. The New York Times 1973 (2. 2.), s. 16.
1.
BENEŠ, Jiří; BALÁČOVÁ, Jana: Státní filharmonie Brno 1956–2006. Brno: Státní filharmonie Brno 2005, s. 34.
2.
(kl): Poprvé na desku. Supraphonrevue 8, 1972, č. 4, s. 3.
3.
VEBER, Petr; STEHLÍK, Lukáš: Jiří Bělohlávek: Fluidum, nebo práce? Harmonie 2016, č. 2, s. 6–15. Dostupné online
4.
Poslední natočený koncert Jiřího Bělohlávka. V podání Magdaleny Kožené zazněly Biblické písně Antonína Dvořáka. Český rozhlas, 4. srpen 2017. Dostupné online
5.
FUKAČ, Jiří: Brněnští filharmonici s mladým dirigentem. Hudební rozhledy 25, 1972, č. 12, s. 544.
6.
Autor neuveden: O koncertním turné brněnské Státní filharmonie po USA. Hudební rozhledy 1973, č. 4, s. 162.
7.
MARGOLIUS, Jiří: Čtyři struny. Praha: Magnet 1973, s. 96, 113.
8.
STRNKOVÁ, Zuzana: Provedení symfonického díla Gustava Mahlera ve Státní filharmonii Brno. Bakalářská diplomová práce. FF MUNI Brno: Brno 2011. Dostupné online
9.
VÍT, Petr: Bělohlávkův Tomášek a Mahler. Hudební rozhledy 16, 1975, s. 256.
10.
BENEŠ, Jiří: Státní filharmonie Brno 1956–2006. Brno: Státní filharmonie Brno 2005.
11.
VÍTEK, Bohuslav: Jiří Bělohlávek šedesátníkem. Harmonie 14, 2006, č. 2, s. 13.
12.
TISOŇOVÁ, Lucie: Filharmonie Brno (Státní filharmonie Brno). Dějiny instituce 1956–1989. Magisterská diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně: Brno 2014. Dostupné online
13.
HOLZKNECHT, Václav: Bratislavské hudební slavnosti. Hudební rozhledy 1976, č. 1, s. 18.
14.
JIRKO, Ivan: Vzrušující filharmonický večer. Hudební rozhledy 1973, č. 2, s. 51.
15.
McNAIR, Jacqueline: Czech Orchestra Closes Age Gap. Macon Telegraph 147, 1973, č. 49 (18. 2.), s. 7A.
16.
ERICSON, Raymond: Czech Orchestra Has Mellow Sound. The New York Times 1973 (2. 2.), s. 16.
