Opera

S operou se Jiří Bělohlávek setkával už v dětství, kdy se jako zpěvák Kühnova dětského sboru účastnil inscenací Národního divadla v Praze a účinkoval tak například v Jakobínovi, Lišce Bystroušce nebo Carmen. Intenzivně na něj působil i jeho tatínek, vynikající amatérský klavírista, který si v časech nuceného odchodu z profese soudce přivydělával v padesátých letech jako korepetitor Pražské komorní opery. Brával syna s sebou na zkoušky a doma mu přehrával „nejrůznější díla z klavírních výtahů, zpíval všechny role a vyzařoval nakažlivé nadšení“. [ 2 ]

První dirigentské zkušenosti s operou získával Jiří Bělohlávek za studentských let na AMU. Tam se věnoval zejména Mozartovým dílům. S posluchači katedry zpěvu a s orchestrem Smetanova divadla (Státní opera Praha) dokonce provedl v divadle Disk Figarovu svatbu a už tehdy orchestr i zpěváky řídil „s citem pro specifičnost operního představení, kde není třeba výstavby celkové hudební plochy jako u symfonické hudby, ale smyl pro herecký projev a spoluodpovědnost za jednotlivé výkony.“ [ 3 ]

Na konci šedesátých a počátkem sedmdesátých let působil také ve Vinohradském divadle jako poradce, dirigent činoherního orchestru a příležitostně i jako skladatel hudby k některým hrám. K opravdu velkému představení na prestižním pódiu se dostal v roce 1977, kdy si jej jako spolupracovníka přizval Václav Neumann do Berlínské komické opery. Nastudovali a provedli Tajemství Bedřicha Smetany. V roce 1978 tamtéž pak samostatně připravil Stravinského Život prostopášníka.

V celé Bělohlávkově operní dráze převažují operní inscenace českých autorů Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů, Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Je to pochopitelné – na českých scénách se domácí skladatelé hrají častěji a zahraniční operní domy zase přednostně pozvou k nastudování českého díla osvědčeného a renomovaného dirigenta stejné národnosti. Důvod tohoto jednání pěkně vystihl v jednom rozhovoru sám Jiří Bělohlávek: „Je to jako rodilý mluvčí. Když máte rodilého mluvčího, tak poznáte, že ten jeho projev je přirozený. A je to jiné, než když je to někdo, kdo se tu řeč naučil – čest výjimkám samozřejmě. A právě tak je pro Čecha česká hudba vlastně nejbližší. A je to vlastně vyjádření vlastního jazyka, vlastního pocitu, vlastního chápání hudby.“ [ 5 ]

Jiří Bělohlávek nastudoval přes čtyřicet pět operních inscenací a s Pražskými symfoniky nahrál hudbu pro televizní operu českého skladatele Otmara Máchy Proměny Prométheovy (1981). Asi jedna čtvrtina jeho operních inscenací připadá na tzv. koncertní provedení. Přestože vnímal operu jako Gesamtkunstwerk a velmi mu záleželo na tom, aby „její hudební podoba byla podpořena i inscenační stránkou, aby všechno dávalo smysl“ [ 6 ], koncertní provedení mu umožňovalo díky nižší pořizovací ceně nabídnout publiku méně hraná či opomíjená díla českých skladatelů (např. Janáčkovy Výlety pana Broučka nebo Smetanova Dalibora) a z části byla tato forma provozování reakcí na kontroverzní scénické výstřelky při ztvárňování oper, zejména Dvořákovy Rusalky.

Celoživotní příchylnost Jiřího Bělohlávka k opeře a vůbec vokálním skladbám ilustruje nejen úctyhodný počet jím realizovaných představení, ale i jeho další hudební aktivity a nahrávací počiny. V roce 1984 například se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK natočil pro Panton desku slavných árií českých i zahraničních oper v podání sopranistky Jany Smítkové a barytonisty Klementa Słowioczeka (1984). Na nahrávce se objevily árie ze Smetanova Tajemství, Janáčkovy Káti Kabanové, Bizetovy Carmen nebo Weberova Čarostřelce. S Pražskou komorní filharmonií a předními českými pěvkyněmi zase vydal v roce 1994 dva výběry slavných mozartovských árií – „Vado, Ma Dove? Arias For Soprano“ s Evou Urbanovou a „W. A. Mozart – Che Bella. Mozart Opera Arias“. S týmiž pěvkyněmi také spolupracoval na jejich koncertech v devadesátých letech a na začátku tisíciletí. Příznačné je také zapojení Jiřího Bělohlávka do aktivit Ivany Leidlové, která u nás vrací do širšího povědomí operní pěvkyni Jarmilu Novotnou. Sám Bělohlávek se ostatně s Novotnou znal a vzpomínal na ni jako „na velkorysou umělkyni, která mu v osmdesátých letech minulého století zásadně pomohla, když přijel poprvé do USA“. [ 7 ] Ochotně přispěl svým umem i kontakty. Stal se členem umělecké rady Festivalu Jarmily Novotné a v srpnu 2014 společně s dalšími připravil na zámku v Lítni open air koncert Pocta Jarmile Novotné, na němž sólisté prestižních světových operních domů Martina Janková, Dagmar Pecková, Adam Plachetka a Štefan Margita zazpívali pod jeho vedením a za doprovodu PKF – Prague Philharmonia slavné operní árie a předehry.

Opery Leoše Janáčka

Co do počtu uvedených děl i co do počtu nastudování jednoho konkrétního díla zaujímá v Bělohlávkově operní dráze prvenství jednoznačně Leoš Janáček. Jeho opery už na světových pódiích zdomácněly a často se hrají Její pastorkyňa (Jenůfa), Káťa Kabanová, Liška Bystrouška nebo Věc Makropulos a více a více se na jevištích objevují i další díla – Osud, Z mrtvého domu nebo Výlety pána Broučka.

Janáčkem Jiří Bělohlávek zahájil svou zaoceánskou operní kariéru, když na jaře 1985 nastudoval Jenůfu v americkém Seattlu. (A na podzim stejnou operu uvedl zase Václav Neumann v Metropolitní opeře v New Yorku). K dalšímu opernímu Janáčkovi se pak dostal až za dvanáct let na scéně Národního divadla. V roce 1997 zde s režisérem Josefem Průdkem připravil Její pastorkyni. Byl to první projekt v rámci chystaného působení Jiřího Bělohlávka v čele Opery Národního divadla. Z něj ostatně vyplývala i další dirigentova angažmá na naší první operní scéně v devadesátých letech. Jiří Bělohlávek byl totiž v roce 1995 jmenován uměleckým šéfem opery Národního divadla s platností od 1. ledna 1998 do konce července 2002. Protože však ministerstvo kultury nesplnilo přislíbené navýšení rozpočtu opery, na svůj post v roce 1997 rezignoval.

Velký zahraniční úspěch představovalo v roce 2000 nastudování Jenůfy pro festival v Glyndebourne. Představení vycházelo režijně z verze Nikolause Lehnhoffa uvedené na tomtéž festivalu v roce 1989 a v jednotlivých rolích se zaskvěli Amanda Roocroft jako Jenůfa, Susan Gorton jako Buryjovka, Štefan Margita jako Laca Klemeň, Par Lindskog jako Števa či Anja Silja jako Kostelnička. Tato série dvanácti festivalových představení znamenala důležitý impulz pro další angažmá u prestižních operních domů po celém světě.

Dva roky na to je tu další působivé představení – médii intenzivně sledovaná inscenace Osudu v režii Roberta Wilsona (Národní divadlo Praha, 2002). Wilson dokázal „nerežírovatelné“ dílo svým výtvarným a pohybovým přístupem převést na pódium s takovou působivostí, že mohl jeden z recenzentů bez přehánění napsat, že „téměř století po svém vzniku se Osud dočkal první opravdu zdařilé divadelní adaptace.“ [ 10 ]

Přesvědčivost Wilsonova režijního pojetí si ostatně i po letech pochvaloval sám Jiří Bělohlávek: „Já jsem viděl několik inscenací a žádná nebyla úplně uspokojivá. Inscenace, kterou jsme měli v Praze s Robertem Wilsonem, při vší specifičnosti a jakési výlučnosti chytla atmosféru té partitury nejlépe. Velmi rád na to vzpomínám.“[ 11 ]

Konec roku 2003 byl ve znamení Káti Kabanové. V listopadu ji Jiří Bělohlávek uvedl v Grand Théâtre de Genève a zahájil tak trojici janáčkovských inscenací, které v tomto operním domě v dalších letech nastudoval. V představení se v roli Varvary objevila Dagmar Pecková.

Přelom let 2003 a 2004 pak patřil Kátě v podání vyhledávané janáčkovské interpretky Karity Mattily ve Finské národní opeře v Helsinkách, kam si Jiří Bělohlávek přizval jako asistenta svého žáka Tomáše Hanuse.

Také rok 2004 patřil Janáčkovi. V listopadu se Jiří Bělohlávek vrátil do Ženevy a nastudoval operu Z mrtvého dómu. V představení se mimo jiných představili slovenský basista Peter Mikuláš v roli Gorjančikova a Štefan Margita v roli Filky Morozova.

Prosinec pak přinesl debut v patrně nejslavnějším operním domě světa – v Metropolitní opeře v New Yorku. Na programu byla Janáčkova Káťa Kabanová. Varvaru zpívala Magdalena Kožená, Káťu finská sopranistka Karita Mattila. Kabanichu Judith Forst, Borise Jorma Silvasti, Tichona Chris Merritt, Kudrjáše Raymond Very a Dikoje Vladimir Ognovenko. Režii měl Jonathan Miller a scénu a kostýmy navrhl Robert Israel. Premiéra se konala 17. prosince a po ní následovaly ještě další čtyři reprízy, přičemž tu z 25. prosince uvedly v přímém přenosu rozhlasové stanice po celém světě včetně Českého rozhlasu. Tento rozhlasový přenos byl následně vydán i na CD.

Rok 2007 byl ve znamení návratu do Metropolitní opery, kde nastudoval Jenůfu a v lednu a únoru ji řídil na celkem šesti představeních. Titulní roli v inscenaci režiséra Oliviera Tambosiho ztvárnila opět Karita Mattila, jako Kostelnička se představila sopranistka Anja Silja, do úloh Laca a Števy byly obsazeni tenoristé Kim Begley a Jorma Silvasti.

V květnu téhož roku dirigoval Jiří Bělohlávek Jenůfu také ve Washingtonské národní opeře. Ještě než se tak stalo, nastudoval s BBC Symphony Orchestra asi nejoriginálnější Janáčkovu operu Výlety pana Broučka a 25. února ji koncertně provedl v Londýně. Sólové party obsadili výhradně čeští, resp. slovenští zpěváci. V roli Matěje Broučka se představil Jiří Vacík a ostatní role (často více než jednu) zpívali Peter Straka, Maria Kobielska (Haan), Lenka Šmídová, Roman Janál nebo Aleš Briscein. Nahrávka z tohoto koncertu vyšla v lednu 2008 pod labelem Deutsche Grammophon a vzbudila stejně jako samotný koncert pozitivní ohlasy, a dokonce získala cenu hudebního časopisu Gramophone a ve své kategorii ocenění MIDEM Classical Award 2009 na mezinárodním hudebním veletrhu v Cannes.

V srpnu následujícího roku přichystal Bělohlávek s BBC Symphony Orchestra koncertní verzi opery Osud a uvedl ji v Royal Albert Hall v rámci BBC Proms 2008. Mezinárodnímu pěveckému obsazení vévodili Štefan Margita jako Živný a Amanda Roocroft jako jeho žena Míla. Prosinec 2008 přináší Káťu Kabanovu v Madridu. Po deset večerů se v sugestivní režii Roberta Carsena odehrával před diváky Teatro Real tragický osud mladé ženy, kterou pokrytecká morálka společnosti dožene k sebevraždě. Káťu skvěle ztvárnila Karita Mattila, Kabanichu izraelská mezzosopranistka Dalia Schaechter, Borise slovenský tenorista Miroslav Dvorský a Dikoje Oleg Bryjak. Živý záznam představení vyšel v roce 2010 na DVD a Blue-ray labelu FRA Musica.

V roce 2010 nastudoval Jiří Bělohlávek poprvé Věc Makropulos. Inscenaci uvedla Opera San Francisco, kde mělo toto Janáčkovo dílo dokonce v roce 1966 svou americkou premiéru. Inscenace vznikla v koprodukci s Finskou národní operou a v hlavních rolích se objevila Karita Mattila jako Emilia Marty a Miro Dvorský jako Albert Gregor. Režisérem byl Olivier Tambosi. Byla to již několikátá spolupráce Jiřího Bělohlávka a Karity Mattily, která si Jiřího jako dirigenta pro tuto inscenaci přímo vyžádala. Na tuto janáčkovskou spolupráci navázali hned o dva roky později (2012), kdy byla Věc Makropulos uvedena v MET v režii Elijaha Moshinského. Profesionální „rozumění si“ Jiřího Bělohlávka a Karity Mattily od prvních setkání brzy přerostlo ve skutečné přátelství. Jejich umělecké i lidské souznění se šťastně uplatnilo v mnoha společných projektech. V mediálních vyjádřeních se pak často projevovalo v podobě vzájemné úcty a obdivu. K uvedení Věci Makropulos v Metropolitní opeře a k účasti Jiřího Bělohlávka se Mattila vyjádřila třeba pro The Wall Street Journal.

„‚This is a gift from heaven,‘ Ms. Mattila said with characteristic overstatement, referring to Mr. Belohlávek's presence in the pit. ‚He understands this music; it's in his native language. Uta Hagen writes that the director is the actor's main support. We singers are so lucky that in the best situation we have two support vessels: the conductor and the director, especially if they work well together. And that's also called heaven—having two wonderful guides.‘“ [ 19 ]

Svou janáčkovskou operní dráhu završil Jiří Bělohlávek v roce 2016. V dubnu připravil koncertní provedení Její pastorkyně s Českou filharmonií – 15. dubna se dirigent, orchestr a zpěváci představili divákům v Rudolfinu a o tři dny později, 18. dubna, v prestižní Royal Festival Hall v South Bank Centre. I v tomto nastudování byla jednou z hvězd Karita Mattila, tentokrát ale nikoli jako Jenůfa. Poprvé ve své kariéře nastudovala roli Kostelničky. Role Jenůfy se ujala sólistka Slovenského národního divadla Adriana Kohútková, její mužské protějšky Števu a Lacu zazpívali Jaroslav Březina a Aleš Briscein. Koncert z Londýna vysílala živě britská stanice BBC a těšil se velkým ohlasům publika i hudební kritiky, u níž získal pětihvězdičkové recenze v nejvýznamnějších britských denících The Daily Telegraph, The Independent nebo The Guardian.

V červnu 2016 následuje několik představení Jenůfy v Opeře San Francisco. V roli Jenůfy se představila švédská sopranistka Malin Byström a Kostelničku tu ztvárnila Karita Mattila. Poslední Janáčkovou operou, kterou Jiří Bělohlávek dirigoval, byla Věc Makropulos. Uvedl ji v koncertní verzi s BBC Symphony Orchestra v Royal Albert Hall v rámci BBC Proms dne 19. srpna 2016. Opět v obsazení s Karitou Mattilou a českými pěvci. Rozloučení to bylo v souvislosti s tématem a poselstvím opery více než symbolické. Jak uvedla Anne Ozorio v recenzi tohoto představení.

„None of us will make age 337, but the message, as such, is not so much how long you live but how well you live. As Janáček wrote to Stösslová, after attending the Karel Čapek play on which the opera is based, ‚We are happy because we know that our life isn't long. So it's necessary to make use of every moment, to use it properly ‘.“ [ 24 ]

Jiří Bělohlávek svým naplněným životem pravdivost tohoto poselství plně potvrdil.

Jenůfa / San Francisco

Věc Makropulos / BBC Proms

Opery Bohuslava Martinů

Svou misi v propagaci operních děl Bohuslava Martinů začal Jiří Bělohlávek v roce 1982, kdy dostal od Supraphonu nabídku, aby se svým tehdejším orchestrem – Pražskými symfoniky – pořídil nahrávku Her o Marii: „Byla to pro mne samozřejmě šance a výzva, kterou jsem s nadšením přijal a vrhl se do toho s ohromným elánem. Již během tohoto prvního nastudování jsem si skladbu doslova zamiloval pro její osobitou krásu, její jistou nepoddajnost, ale hlavně pro stylovou rozmanitost a vynikající charakterizační sílu hudebního jazyka, které tyto partitury přinášejí.“ [ 29 ]

Operu tak zařadil do dramaturgického plánu sezóny 1982/1983 a před publikem ji s FOKem provedl koncertně v prosinci 1982. Vokálních partů se zhostili sólisté Eva Děpoltová, Anna Bárová, Václav Zítek, Ivan Kusnjer a další. Ve sborových partech účinkoval sbor Československého rozhlasu a dětský sbor Bambini di Praga. Nahrávka díla vyšla pak na LP Supraphonu v roce 1985 (1993 reedice na CD). Hry o Marii ale nebyla Bělohlávkova první zkušenost s vokálním dílem Martinů, už dříve natočil s FOKem oratorium Epos o Gilgamešovi, rovněž pro Supraphon (1976, reedice 2007).

V roce 1984 přichází debut Jiřího Bělohlávka na českých operních scénách. Pro Státní operu v Praze nastudoval Řecké pašije. Režisér Václav Kašlík a scénograf Zbyněk Kolář vycházeli ze svého expresivního představení Pašijí v roce 1967, kdy na scéně dominovaly dvě protínající se a stupňující se diagonály, a obohatili jej o další nápady a techniky, které ještě více posílily dramatičnost jevištního prostoru. Roli Kateřiny zpívala Naděžda Kniplová, Manolia se zhostil Miroslav Švejda. Smířlivého kněze Fotise představoval Jaroslav Souček a panovačného Grigorise Dalibor Jedlička.

Prvním Bělohlávkovým operním Martinů mimo Prahu byly v roce 1990 Hry o Marii v Janáčkově opěře v Brně. Inscenaci režijně vedla Alena Dopitová – Vaňáková, choreografii připravil Daniel Wiesner a scénu a pozoruhodné kostýmy navrhl Jan Vančura. Inscenace se dočkala kladného přijetí a recenzenti vyzdvihovali už samotné uvedení titulu dlouho zamlčovaného, a tedy pro širší veřejnost neznámého.

Dalšího operního Martinů realizoval Jiří Bělohlávek na konci devadesátých let. V lednu 1998 se účastnil týdenního festivalu Martinu: Out of Exile, který připravila The Guildhall School of Music & Drama a BBC Symphony Orchestra. A právě s tímto orchestrem uvedl Jiří Bělohlávek koncertně Řecké pašije.

V roce 2006 spolupracuje Jiří Bělohlávek hned na dvou operních inscenací. V únoru je to Julietta aneb Snář v pařížské Opéra Bastille. Pro nastudování byl poprvé použit původní francouzský text Martinů rekonstruovaný francouzským hudebním vědcem Harrym Halbreichem. Premiéra se konala v pátek 3. února 2006 a v hlavních rolích vystoupili Jelena Semjonova (Julietta) a John Graham Hall (Michel). Režijní a scénická realizace sice příliš nekonvenovala s Martinů pojetím, které záměrně rozostřuje hranici mezi snem a realitou, ale hudební složka opery našla v Jiřím Bělohlávkovy citlivého interpreta.

A v dubnu je tu další Martinů, tenkrát Řecké pašije v Národním divadle, které se tak na naši první scénu dostaly po více než 20 letech. A zajímavé je, že opět v nastudování téhož dirigenta jako v roce 1984.

V éře svého šéfování BBC Symphony Orchestra představil Jiří Bělohlávek Juliettu také anglickému publiku. Stalo se tak v 27. března 2009 v Barbican Hall. Koncert byl nahráván BBC Radiem 3 a vysílán 31. března 2009 a 6. dubna 2009 se nahrávka objevila na i na vlnách Českého rozhlasu Vltava. Juliettu zpívala Magdalena Kožená a Michela tenor Milliam Burden. V dalších rolích se vedle jiných představili Roderick Williams, Anna Stéphany, Rosalinda Plowright nebo Zdeněk Plech. Představení mělo na tamější hudební scéně výrazně pozitivní ohlasy a recenzenti nešetřili slovy chvály zejména na adresu Jiřího Bělohlávka a Magdaleny Kožené. O mimořádném dojmu, který koncert vyvolal, svědčí i to, že za nastudování opery obdržel orchestr BBC v roce 2010 cenu britské Královské filharmonické společnosti (Royal Philharmonic Society music award) v kategorii opera a hudební divadlo. Stal se tak vůbec prvním orchestrem, který byl v této kategorii oceněn.

Na podzim téhož roku nastudoval Jiří Bělohlávek Hry o Marii v Národním divadle. Představení režíroval Jiří Heřman a scénu navrhl Pavel Svoboda. Premiéra se uskutečnila 29. října 2009. Vedle řady sólistů v čele s Marií Kobielskou, Alžbětou Poláčkovou, Danou Burešovou, Pavlou Vykopalovou a hlavními mužskými představiteli Svatoplukem Semem či Martinem Bártou vystoupil v inscenaci sbor opery Národního divadla, Pražský filharmonický sbor, Kühnův dětský sbor, balet opery Národního divadla a externí tanečníci.

V roce 2012 se Jiří Bělohlávek podílí na nastudování Julietty ve Velkém divadle v Ženevě. Jednalo se o scénicky převzatou inscenaci z Paříže roku 2002 (Opéra Garnier) a 2006 (Opéra Bastille, u této inscenace byl rovněž Jiří Bělohlávek). V roli Julietty se představila Nataliya Kovalova a v roli Michela Steve Davislim.

S jevištními díly Bohuslava Martinů se Jiří Bělohlávek rozloučil s Českou filharmonií, když v prosinci roku 2014 nastudovali jednoaktovou operu Čím lidé žijí. Tu Bohuslav Martinů složil na přelomu let 1951/1952 na základě anglického překladu povídky Lva Nikolajeviče Tolstého Kde je láska, tam je i Bůh (1885). Dílo bylo inscenováno v originální anglické verzi a v pěveckých rolích se představili například Ivan Kusnjer, Petr Svoboda, Jan Martiník, Lucie Silkenová, Ester Pavlů a komorní sbor Martinů Voices. V roli vypravěče vystoupil tehdejší koncertní mistr České filharmonie Josef Špaček. Nastudování si vysloužilo nominaci na cenu The International Opera Award.Koncertní provedení bylo snímáno a opera tak byla v říjnu 2018 vydána ve světové premiéře na zvukových nosičích společností Supraphon (společně s Martinů Symfonií č. 1). Nahrávka byla v českých hudebních cenách Anděl za rok 2018 v kategorii Klasika.

Opery Bedřicha Smetany

Jiří Bělohlávek nastudoval čtyři Smetanovy opery. Vůbec první bylo v roce 1977 Tajemství v Komické opeře Berlín, kam si Bělohlávka jako svého asistenta přizval Václav Neumann. Představení dopadlo výtečně. I díky tomu zde o dva roky později už sám nastudoval Stravinského Život prostopášníka. Druhým setkáním se světem Smetanových jevištních děl pak byla v roce 2001 Čertova stěna v Národním divadle Praha. K této opeře si Jiří Bělohlávek přizval svého žáka Tomáše Hanuse. Režijně inscenaci připravil Brit David Pountney, významná osobnost světové operní režie.

Na dalšího operního Smetanu pak Jiří Bělohlávek čekal do roku 2008, kdy ve starobylé Pařížské národní opeře uvedl Prodanou nevěstu v nastudování belgického režiséra Gilberta Defla. Prodanka, nejklasičtější česká opera se touto inscenací vrátila na pařížská pódia po dlouhých osmdesáti letech. Premiéra se uskutečnila 11. října 2008 ve vznosné neoklasické budově Palais Garnier. Role Jeníka se ujal český pěvec Aleš Briscein. Mařenku zpívala Christiane Oelzeová a Kecala Franz Hawlata, oba z Německa. Představitelem Míchy byl mladý slovenský bas Štefan Kocán. Přestože, jak sám uvedl v rozhovoru, nebylo zpočátku pro orchestr Pařížské opery vůbec snadné proniknout k Smetanově hudbě, nakonec se společně dobraly k výsledku, který ocenily mnohé kritiky. Sám pan dirigent ale věděl, že mohli jít ještě dál a přístup orchestru byl pro něj zklamáním: „Když jsem v pařížské opeře dělal Prodanou nevěstu, orchestr naprosto podcenil kvalitu Smetanovy hudby. Měli dojem, že to není velká hudba, spíš nějaká fraška, a nebyli ochotni jít do detailního vypracování, které vdechne partituře život. Ta inscenace pro mě byla velkým zklamáním.“ [ 37 ]

K Prodané nevěstě se Jiří Bělohlávek vrátil za necelé tři roky. V rámci své koncepce koncertních provedení oper ji nastudoval s BBC Symphony Orchestra a se slovenskými a českými pěvci ji představil v květnu 2011 na scéně londýnského Barbicanu v rámci BBC Proms. Z koncertu byla pořízena nahrávka, kterou v roce 2012 realizovalo vydavatelství Harmonie Mundi.

Poslední Smetanovou operou, kterou Jiří Bělohlávek nastudoval, byl Dalibor. Právě toto dílo usiloval Jiří Bělohlávek scénicky uvést v Metropolitní opeře, protože ho považoval za jednu „z nejlepších Smetanových oper. Je dramatická, je naplněná ohromnou hudbou, která obstojí i bez scénického dotváření. A ten hudební tvar je natolik přesvědčivý, že jsem nikdy neváhal se za tu skladbu postavit.“ [ 44 ]

Jeho sen se mu bohužel nepodařilo uskutečnit, ale z jeho koncertního provedení s BBC Symphony Orchestra zůstala dalším generacím zachována skvěla nahrávka vydaná v roce 2015 na CD společností Onyx.

Opery Antonína Dvořáka

Jedinou Dvořákovou operou, kterou Jiří Bělohlávek jevištně nastudoval pro jedno české a čtyři zahraniční uvedení, byla Rusalka. Hned první z těchto produkcí byla na domácím pódiu. V roce 1998 to bylo představení v Národním divadle v Praze pod režijním vedením Aleny Vaňákové. Podle řady tehdejších kritických reakcí byla tato inscenace spíše krokem zpět a nepřinesla k výkladu díla nic nového. „Z původně plánovaného inscenačního týmu Jiří Bělohlávek – Petr Weigl – Josef Svoboda nakonec zbyl (kvůli údajným vysokým finančním nárokům režiséra a scénografa) jen dirigent, který zachránil alespoň hudební nastudování.“ [ 47 ]

O sedm let později, v září 2005 nastuduje Jiří Bělohlávek Rusalku v pařížské Opéra Bastille s Olgou Guryakovou v roli Rusalky a Stuartem Skeltonem v roli Prince. Režijně představení vycházelo z vizuálně velkolepé inscenace Roberta Carsena z roku 2002.

Rok 2009 přinesl hned dvě Rusalky. V březnu to bylo představení v Metropolitní opeře v New Yorku s Renée Fleming v roli Rusalky a s lotyšským tenorem Alexsandrem Antonenkem jako princem. V létě pak Jiří Bělohlávek opět zavítal na festival v Glyndebourne a nastudoval zde Rusalku v jevištním pojetí anglické režisérky Melly Still spolupracující se scénografkou a kostýmní výtvarnici Rae Smith. Rusalku zpívala Ana María Martínez, prince Brandon Jovanovich a Ježibabu Larissa Diadkova. Živá nahrávka vyšla v roce 2010 na CD.

MET

Glyndebourne

CD

V roce 2012 uvedl v Londýně s BBC Symphony Orchestra koncertně Jakobína. Pěvecké obsazení bylo až na výjimky česko-slovenské. Julii zpívala Dana Burešová, Bohuše Svatopluk Sem a Jiřího Aleš Voráček. V dalších rolích se představili Jaroslav Březina, Lucie Fišer Silkenová, Aleš Jenis, Jozef Benci a Jan Martiník.

Poslední Bělohlávkovou Rusalkou byla inscenace ve Vídeňské státní opeře v lednu a únoru 2014 pod režijním vedením Svena-Erika Bechtolfa. Pro Jiřího Bělohlávka to byl zároveň debut v tomto slavném operním domě. Před ním zde z českých dirigentů tuto Dvořákovu operu nastudoval Václav Neumann roku 1987. Řízením osudu byli oba dirigenti v podobné životní a profesní etapě: „Osud občas přinese úsměvná opakování, mám také čest šéfovat České filharmonii, jsem stejně stár jako tehdy Václav Neumann a prvně spolupracuji s tímto věhlasným domem, takže se cítím v dobré společnosti.“ [ 59 ]

V představení se vedle jiných objevili bulharská sopranistka Krassimira Stoyanova jako Rusalka, Michael Schade v roli Prince, Günther Groissböck jako vodník a Janina Baechle jako Ježibaba.

Opery zahraničních skladatelů

Z oper zahraničních skladatelů nastudoval Jiří Bělohlávek vedle zmíněného Života prostopášníka Igora Fjodoroviče Stravinského opery Wolfganga Amadea Mozarta, Georgese Bizeta, Richarda Wagnera a Petra Iljiče Čajkovského.

Mozartovým operním dílům se Bělohlávek věnoval už na AMU, kdy dokonce s posluchači katedry zpěvu a orchestrem Smetanova divadla (dnešní Státní opera Praha) provedl Figarovu svatbu. Na profesionální scéně, pro Operu Národního divadla Praha nastudoval Jiří Bělohlávek jedinou Mozartovu operu, byla jí Così fan tutte v režii Michaela Sturma. Premiéra se uskutečnila ve Stavovském divadle v červnu 1998. Mozartovým operám se věnoval i s Pražskou komorní filharmonií. V roce 2006 s ní v rámci oslav dvou set padesátého výročí od narození Wolfganga Amadea Mozarta provedl Così fan tutte dvakrát koncertně. Nejprve 26. listopadu v pražském Rudolfinu a podruhé 2. prosinci v Palau de la Música ve Valencii. Pěveckých partů se ujali Pražský komorní sbor připravený Pavlem Vaňkem a sólisté Martina Zadro (Fiordiligi), Jana Štefáčková (Dorabella), Radka Sehnoutková (Despina), Tomáš Kořínek (Ferrando), Roman Janál (Guglielmo) a Dali Mor (Don Alfonso).

V Národním divadle uvedl Jiří Bělohlávek také Bizetovu Carmen. Stalo se tak v roce 1999. Inscenaci režíroval Jozef Bednárik a v roli Carmen se vedle jiných objevila Dagmar Pecková. Jiří Bělohlávek se tak po více než čtyřiceti letech mohl oživit a z jiného místa v divadle – z orchestřiště – vychutnat jeden svůj zážitek z časů Kühnova dětského sboru.

„Pamatuju se dodnes, jak jsem byl úplně ochromen a okouzlen, když jsem poprvé stál na jevišti tehdejšího Smetanova divadla, to mi bylo tak deset dvanáct. Zpívali jsme v Bizetově Carmen. A když spustil v závěru čtvrtého dějství celý ten ansámbl a všecko se to rozehřmělo, byl to ohromný zážitek.“ [ 63 ]

V roce 2003 se Jiří Bělohlávek účastní festivalu v Glyndebourne, tentokrát s Wagnerovým monumentem Tristan a Isolda pod režijním vedením Nikolause Lehnhoffa. Byla to wagnerovská premiéra pro něj i pro samotný festival. Deset představení vzbudilo velké nadšení, a tak se dílo dočkalo v roce 2007 obnoveného nastudování s téměř totožným obsazením včetně dirigenta Jiřího Bělohlávka a London Philharmonic Orchestra. Tyto inscenace snímaly kamery nahrávacího týmu labelu Opus Arte a živá nahrávka představení vyšla v následujícím roce na DVD.

Tristana a Isoldu měl Jiří Bělohlávek dirigovat i v torontské Canadian Opera Company v lednu a únoru 2013. Jako svého asistenta si přizval mladého dirigenta Marka Šedivého. Bohužel ze zdravotních důvodů nemohl inscenaci nastudovat a díla se tak ujal šéfdirigent torontské opery Johannes Debus.

Posledním nečeským operním skladatelem, s jehož díly se Bělohlávek na světových pódiích setkal, byl Petr Iljič Čajkovskij. V roce 2008 nastudoval v londýnském Royal Opera House Evžena Oněgina. Toho uvedl i o necelý rok později, v lednu a únoru 2009, v Metropolitní opeře v New Yorku. Inscenaci režíroval Robert Carsen, Oněgina zpíval americkým baryton Thomas Hampson a Taťánu sopranistka Karita Mattila.

Druhou Bělohlávkovu inscenací Čajkovského díle byla Piková dáma opět v režii Roberta Carsena. Premiéra se uskutečnila 6. dubna 2014 v Operním domě v Curychu.