Jiří Bělohlávek ve vzpomínkách rodiny, přátel, žáků a spolupracovníků.
Jiří Bělohlávek ve vzpomínkách rodiny, přátel, žáků a spolupracovníků.
Rodina — Jakub Hrůša — David Mareček — Tomáš Hanus — Jiří Vodička, Stanislav Boguniy a Jaroslav Šaroun
Rodina
Vzpomínky manželky Anny Fejérové, dcer Zuzany a Marie a sestry Růženy
„Miloval plavání, vodu. V roce 2015 měl možnost stanout za kormidlem malé plachetnice půjčené jeho synovcem. Nechal si vše ukázat, vysvětlit a pak skutečně sám řídil. Široká vodní plocha a otevřený prostor před ním v něm vyvolávali pocit nezměrného štěstí.“
„Od dětství se mu vracely krásné sny o létání. Snil o letu volným prostorem jako pták.“
„Moc rád zahradničil, když byla volná chvíle. Pracoval s půdou a rostlinami.“
„Miloval krásu, květiny. Kdekoliv pobýval alespoň pár dní, tam si pořídil do interiéru kytici čerstvých řezaných květin.“
„Miloval Japonsko, Japonce, vážil si jejich disciplíny, smyslu pro krásu, pro detail. Učil je, jak se hraje česká hudba. Naučil se podepisovat japonsky – po jednom koncertě dával autogram všem devadesáti dvěma členkám sboru, který účinkoval na koncertě.“
„Rád a výborně vařil, měl-li čas. Nejraději bramboráky, škubánky, různé ozdobné topinky nebo na chatě griloval kotlety.“
„Když přišel do Košic do naší rodiny, začal se hned učit maďarsky, protože tak se tam mluvilo.“
„Vždycky se zastal toho, kdo byl slabší, ublížený, ponižovaný.“
„Často se dojímal. I ve své práci při setkání s krásou a citem, při filmech, při pohledu na zvířata, při sledování vnoučat, dětí, při setkání s chudobou, trápením, při vzpomínkách.“
„Miloval změnu, improvizaci – na dovolené často inicioval náhlou změnu plánu, například návrat domů o den dříve.“
„Jako desetiletý vypomáhal na statku – celý život si vzpomínal na zážitky s koňmi.“
„Na všechny své koncerty zval své rodiče.“
„Táta byl ohromný labužník, gurmán, užíval život naplno. Když jsme za ním přijeli někam do ciziny, hned nás zavedl do nějaké vyzkoušené restaurace na nějakou specialitu.“
„Ve třiceti letech měl srdeční slabost od mandlí – potřeboval klid, dráždil ho hluk v místě bydliště, a tak zadal mámě úkol najít chatu do třiceti kilometrů od Prahy v absolutním klidu. To se mámě podařilo asi po dvou letech. Chatu v Petrově – Chlomku nad Davlí, která se stala místem letního přebývání, návštěv, rodinných dovolených. Tam jsme také pořádali letní grilování kotlet (táta vždy vzbudil povyk v Davelském řeznictví, když objednával sto kotlet). Chodili jsme na houby (táta mě a sestru naučil rozeznávat vše, co tam rostlo), starali se o zahradu, pálili listí, štípali dříví a chodili na výlety. Táta měl své oblíbené místo, čtyři kilometry daleko – vyhlídku Třeštibok nad meandry řeky Sázavy s výhledem na kopce Medníky.“
„Měli jsme psa dalmatina jménem Amor. Táta chtěl vždy pejska, my holky taky, ale máma byla dlouho proti. Když bylo Zuzce necelých sedmnáct a mě třináct, pořídili jsme štěně od přátel. Táta Amorka zbožňoval, rozmazloval, natajno ho krmil od stolu a u různých stánků. A Amorek jeho upřednostňoval před všemi. Jejich vítání po tátově delší nepřítomnosti nebralo konce. Pejsek učůrával a táta se tetelil blahem. Jednou v takové situaci řekl námi posléze citovaný výrok: „To víš, že jsem tvůj pejsek.“
„Byl těžký introvert. Vnitřní pocity nesdílel ani s vlastní ženou. Ve světě operních a koncertních hvězd se choval jako ten největší extrovert a světák.“
„Svou uměleckou kariéru sám dělil na „Před Tristanem“ a „Po Tristanovi“. (Operu Tristan a Isolda uvedl v anglickém Glyndenbourne poprvé v roce 2003.)
„Vyžadoval jasné vyjadřování u svých blízkých (vychovával a dirigoval i doma).“
„Miloval hory (hlavně Krkonoše, kde chodíval často se svým tatínkem). V létě 2016 byl s rodinou v USA v Yosemite národním parku. Podařilo se nám vystoupat na jednu horu, z níž byl krásný výhled – byl okouzlen a nadšen, že se mu ještě něco takového poštěstilo a podařilo.“
„Moc rád hrál všechny možné hry. Na každé dovolené jsme hráli karty, scrabble, kostky, různé další deskovky. Ještě pár týdnů před posledním vydechnutím hrál v nemocnici s mámou a sestrou scrabble.“
„Měl ten nejpřísnější, nejvybranější vkus. Kvůli tomu se mu nedali moc pořizovat žádné dárky, protože vše přísně posuzoval.“
„Každé Vánoce jsme společně hráli a zpívali koledy (táta na klavír, já na housle a k tomu zpěv všech). Nikdy mě nepřemlouval, abych se věnovala hudbě profesionálně. Asi věděl proč. Jakou cenu bych platila.“
„Miloval oheň – dělávali jsme ohýnek na chatě a v posledních letech rozdělával při každé příležitosti oheň v krbu (doma i na chalupě).“
„Po generálce České filharmonie v září 2015, po Dvořákově cellovém koncertu vyšel Jiří s cellistou Yo-Yo Mou a zářili obrovským nadšením. Nad zážitkem z provedení. Jiří nám řekl: ‚To byla krása – a nikdo by nám nevěřil, že jsme to spolu hráli poprvé v životě. Úplné souznění duší.‘.
„V létě 2015 jsme šli společně se Standou, Aničkou a Jiřím z Růžohorek na Sněžku. Jiří pln elánu a dojmů z krásy a výhledů.“
Jakub Hrůša
Šéfdirigent Bamberských symfoniků, hlavní hostující dirigent České filharmonie, žák Jiřího Bělohlávka
Včera večer zemřel Jiří Bělohlávek
Včera večer zemřel Jiří Bělohlávek; dnes ráno jsme se o tom dozvěděli. Vypsat plně, co to znamená, nejsem schopen. Ale ta ztráta je lidsky i společensky tak čerstvá a bolestná, že psát o tom je snad přece jen ten nejlepší způsob, jak se pokusit dobrou myšlenkou vydobýt z marnosti tohoto nechtěného překvapení něco dobrého, pozitivní a povznesenou vzpomínku na Jiřího, tuto nenahraditelnou lidskou osobnost a osobnost české hudby.
Uvědomil jsem si náhle, že pomyslím-li kdy na hudbu, orchestr či dirigování, z kterékoli strany a perspektivy, chopím-li se snad jakéhokoli dirigentského úkolu a poslouchám-li libovolnou skladbu, ocitám se v mžiku na některý způsob v myšlenkovém spojení s Jiřím. V mém případě je to zcela nevyhnutelné. A dnes ráno se děly symbolické věci. Těsně poté, co jsem se dozvěděl tu strašně smutnou zprávu, jsem šel zkoušet s Vídeňskými symfoniky: a hle, jsem v sále Konzerthausu, kde jsem zažil snad svůj první výjezd na koncert do zahraničí; tytéž Vídeňské symfoniky dirigoval – Jiří Bělohlávek. Vzpomínám také na následující večer a celou noc, strávenou vzrušenými debatami s ním a s rovněž nebohým Heinrichem Schiffem v Heinrichově vídeňském bytě, pozván a vržen tak jako student okamžitě do světa uměleckého dění a přemýšlení. Na pultě mi tento týden leží Franckova Symfonie d moll, jedna z prvních skladeb, které jsem za studia na AMU připravoval s profesionálním orchestrem pod Jiřího dohledem – kolik cest s ním autem při neutuchajících rozhovorech, jako byla i tato z Prahy tehdy do Hradce Králové a zpět, a lekcí při pobytu tam samém; vybavuje se mi dnes i takový „přebytečný“ detail, jako že Jiří právě natáčel s PKF Dvořákovy Tvrdé palice... jde o rok 2003!
Hned první otevřená stránka Franckovy symfonie obsahuje glosy a poznámky Jiřím vyřčené a mnou v rychlosti zachycené. Při cestě na odpolední zkoušku narazím u Konzerthausu zcela náhodně do Danni de Niese, sopranistky a „paní domu“ z anglického Glyndebournu, kam jsem díky Jiřího pozvání ještě za studia s partiturou pod paží vycestoval, abych vyslechl jeho Tristana; dílo, které pro něj v jeho životě znamenalo něco zcela ústředního a nepřekonatelného. Jak nezapomenutelný zážitek to byl! A jak typický pro Jiřího – ryzí jako křišťál. Emoce z provedení jen prýštily, že to víc nebylo lze – a přece vše tak zdravé, neokázalé, neuplakané, sošné a důstojné...
Není snadné vyhmátnout podstatu Jiřího typu, charakterizovat jej krátce. Byl především svůj a osobní, přímočarý, pravdivý. Mluvilo se o tom (snad to tak vyjádřil on sám), že byl introvertní povahou ve zbrusu extrovertním povolání. Já si myslím, že byl především nebývale citlivý. Citlivý vůči vyznění každého jediného tónu či akordu (až křehce senzitivní, když šlo o balanc orchestrálního zvuku a kulturu tónu), citlivý vůči projevům chování lidí mezi sebou a vůči němu samému (mimořádně se jej dotýkala obhroublost či nepřítomnost taktu a vkusu), citlivý vůči planým řečem (myslím, že jeho specifický a často tak úžasně osvobozující a odzbrojující lakonický smysl pro správnou glosu a pro humor vyvěral mimo jiné i z jeho nechuti k velkotonážním a nicneříkajícím komentářům a floskulím – jako by chtěl ve všem hledat tu správnou míru věcí). Byl úžasně pracovitý, a přece nikdy upjatě puntičkářský; přísný, a přece velkorysý; přímý (a dříve přímo bez servítků), a přece ohleduplný; zdrženlivý, a přece vnitřně velmi vřelý, aspoň pokud šlo o lidi, které pozval k sobě blíž.
Myslím, že se radoval z pozoruhodných detailů života, přírody (!) a hudby, aniž by potřeboval se nechat „ohromovat“ čímkoli monstrózním. A naopak: tam, kde uvěřil, že velikost či velkolepost je vskutku pravá a pravdivá (budiž znova příkladem Tristan a Isolda – ne tak už třeba některé jiné Wagnerovy opery), hledal a přinášel v ní opět jemnou a pozornou péči a práci, aby žádný záhyb takového velikého kolosu, balvanu nepozbyl kvalit minuciézně vybroušeného drahokamu. A jeho hostitelská vášeň! – byl tím nejúchvatnějším průvodcem po zaslouženém hodovním odpočinku. Miloval, když se lidé shromáždění kolem něj cítili dobře. Jeho zeširoka otevřená náruč, chtějící obejmout všechnu možnou radost a krásu, zářila zejména v poslední době právě i na pódiu. Zřejmě nesnášel nicnedělání a přihlížení – to ho přímo ničilo. Myslím, že jeho neutuchající aktivita do posledních dnů tkvěla v jediné prosté věci – miloval hudbu, jejíž živé tvoření a předávání bylo mízou jeho života, a nedovedl se tohoto svého životního poslání až do úplného konce vzdát.
Vyjádřil se několikrát, jak jej rozrušují a rozesmutňují případy velkých reprodukčních umělců, dirigenty nevyjímaje, kteří pozbyli fyzické síly a bojují před zraky všech o duševní bohatství umění tělesně oslabení či handicapováni. Tolikrát vyslovil, jak důležité je zavčas přestat... Musím se přiznat, že jsem s ním v tomto bodě vnitřně nikdy zcela nesouhlasil. Ono duševní v mých očích vždy potenciálně umožňovalo „pokořit“ chátrající fyzickou stránku – stačí vycítit, jaká síla se mnohým starým či nemocným lidem zrcadlí v jejich očích, jak nebetyčně dokáže zapůsobit síla psychické vůle takových osobností a vytvořit na poli umění i života velké a hluboké věci. A přece: Jiří Bělohlávek najednou odchází v plné dirigentské síle, žije téměř do posledního dechu „na pódiu“. Jeho Mahler, Suk, Dvořák v posledních měsících jsou v očích nás mnohých vrcholem jeho umělecké práce. Nyní musíme dále již sami. Jiřího nenahraditelně citlivý poslech (a vlastně i pohled) a konání, jeho jemnost a vybranost, jeho upřímnost a laskavost budou nám všem – a mně osobně mimořádně – bolestně chybět. Zasel však mezi nás tolik krásy všeho druhu, že máme na čem stavět: ve svých vzpomínkách i ve svých dalších prožitcích a činech.
V hudbě platí, že mnohdy ještě cennější než všechny možné tóny a zvuky je ticho mezi nimi a obzvláště za nimi, po nich. Onen moment, který se rozhostí, když záře zvuku pohasne a člověk je ohromen tím, co právě doznělo, co prožil, a smuten, že je již konec; to téměř hmatatelné nakupení krásy a emoce, jež zůstává v posluchačově srdci zrovna tak dlouho, jak dlouho je posluchač dokáže udržet. Tato chvíle těsně po Jiřího odchodu právě nastala. Je pro mě právě takovou nabitou, sálající, neohraničenou, nekonečnou korunou, která mlčí, ale není prázdná a já se snažím neztratit z mysli a duše ten nádherný zvuk odeznělé cesty všech linií života, vší té harmonie; nastalé ticho vibruje krásou předešlého žití. Kéž v nás všech tyto vibrace nikdy nedoznějí a inspirují další a další projevy krásna v našich životech i v umění, které budeme – i za Jiřího – nadále prožívat.
Ve Vídni 1. června 2017
David Mareček
Generální ředitel České filharmonie
Osobních vzpomínek na Jiřího Bělohlávka se vynořuje tolik... Už jeho „jak se máte“ při úplně prvním setkání před nástupem do České filharmonie. V krátkém „jak se máte“ na uvítanou byl skutečný zájem místo obvyklé řečnické otázky. A přesně takhle jsem pak Jiřího zažíval po celých sedm let, Žádné plané řeči, neztrácet čas, nedělat nic napůl nebo zbytečně. Při našem prvním flámu v nočním Krakově vydržel svěží déle než Robert Hanč a já, ráno byl odpočatý, profesionální a připravený pracovat. V Abú Dhabí nás vytáhl na nejrychlejší horskou dráhu světa a jako jedinému z nás se mu neudělalo špatně a bez milosti nás vlekl na další atrakci. Miloval život ve všech jeho podobách od muziky přes jídlo a pití, nádhernou přírodu, umění v jakékoli formě, rychlá auta a tisíc dalších věcí. Nikdo se nedokázal radovat z maličkostí tak, jako Jiří. Jiří věděl, jak prožít život naplno a řídil se tím. Nepolevil nikdy v ničem, co dělal. Méně než sto procent bylo málo. Nikdy sám sobě neuhnul, nikdy se nevydal snadnější cestou. Byl strašně tvrdohlavý a kdo mu chtěl odporovat, musel mít pádné argumenty. „Ne“ pro něj nebyla odpověď. Odpovědí bylo jedině alternativní řešení podložené pořádným zdůvodněním.
Než jsem nastoupil do České filharmonie, řekl mi Petr Altrichter, „můj“ šéfdirigent z Filharmonie Brno a první průvodce orchestrálním světem: „Jiří je weltmann, otevře ti svět a naučí tě o něm tolik, jako nikdo jiný“. Kolikrát jsme si na tuto větu s Robertem vzpomněli. Vděčíme Jiřímu za všechno. Vyžadoval absolutní profesionalitu, ale dokázal při tom být laskavý, pozorný a vždycky loajální. Byl pro celý tým jako skála, o kterou se mohl opřít a zároveň měl pro každého otevřenou náruč a vlídné slovo. Nedbalost ovšem netoleroval. Při Last Night of the PROMs jsme si nevzali kravatu, což Jiří komentoval slovy: „Á, pánové z Prahy jsou oblečeni neformálně“. Pánové z Prahy byli Jakub Hrůša, Robert Hanč a David Mareček. Jakub nám tehdy Jiřího větu přeložil: „Pánové, máme průšvih jako hrom, že jsme si dovolili přijít bez kravaty“. Chtělo se mi zalézt kilometr pod zem. O měsíc později jsem se naučil ručně vázat motýlka, abych se nestyděl přijít Jiřímu na oči při zahájení jeho první sezony v České filharmonii…
Po celých sedm let, co jsme se znali, myslel Jiří na sebe až úplně na posledním místě. Vážnou nemoc mu diagnostikovali už v létě 2012, tedy před nástupem do České filharmonie. Okamžitě, otevřeně a bez vytáček nám to sdělil a dal všanc celé svoje působení u orchestru. Od prvního dne jsme věděli, co se s Jiřím děje a že je to vážné. Ani na chvilku ho nenapadlo, nechat si to pro sebe a chránit se před pochybnostmi svého nejbližšího okolí. Když musel výjimečně zrušit nějaký koncert, rozhodoval se rychle, aby nás nenechával v nejistotě, jestli bude či nebude dirigovat. A svoje závazky plnil s důsledností skoro šílenou. Z nemocnice chodil rovnou do Rudolfina, zkoušel a dirigoval naplno za všech okolností. Že prožil s filharmonií pět celých sezon, v nichž dodržel a bezvadně provedl drtivou většinu svých závazků, je napůl zázrak a napůl projev Jiřího nezlomné vůle. Vůle pramenící nikoli z urputnosti, ale z radosti a z lásky k hudbě a k životu. „Já tak rád diriguju“, byla jeho častá věta. Když jsme se viděli naposled, byl velmi unavený, ale sálal z něj takový klid a jas, že jsem si vůbec neuvědomil, že odchází. Jiřího pět let v České filharmonii byla královská jízda. Bez zatáček, bez váhání, beze strachu. Nastoupil s nadějí a pochybnostmi, kráčel pevně a s pokorou, odešel jako král a chybí nám tak, že se to nedá vypovědět...
Tomáš Hanus
Hudební ředitel Velšské národní opery, žák Jiřího Bělohlávka
Poprvé jsem se s Jiřím setkal v roce 1988 na muzikantské boudě Hromovce v Krkonoších, kde naše rodiny shodou okolností trávily dovolenou. Bylo mi tehdy 18 roků a velmi jsem toužil vydat se po cestě k dirigentskému umění. Jiří Bělohlávek byl pro mne už tehdy ikonou, kterou jsem si ani netroufal oslovit, zejména v době, kdy bych rušil jeho dovolenou s ještě tehdy malými dětmi. A tak jsem chodil okolo něj s pocitem úcty a bázně až do posledního večera společného pobytu, kdy jsem si dodal odvahy a při společném opékání buřtů jej oslovil. Ukázalo se nakonec, že tento večer u táboráku bude jedním z nejdůležitějších večerů v mém životě.
Mistr Bělohlávek mě s velkým zájmem a pochopením naslouchal s takovou otevřeností, že jsem se mohl svěřit s veškerým trápením na cestě k dirigování. Po chvíli prohlásil: „Vidím, že mám před sebou někoho, kdo to myslí opravdu vážně, jdeme na procházku. A vyrazili jsme do lesa. Už tehdy v 18 letech, jsem měl za sebou zkušenost nepřízně a snahy zatlouct talent do země. Jiří ve mě vzbudil vedle umělecké (tu jsem měl i před tímto setkáním) i velkou lidskou důvěru, nedal mi „sežrat“ svoji velikost vedle mé maličkosti, naopak, cítil jsem se velmi respektován. To bylo i později jedním z typických rysů jeho pedagogické činnosti, plně respektoval osobnost studenta a snažil se mu pomoci najít „sebe sama“, spíše než předepisovat a kopírovat Mistra. A tak jsem se během naší lesní vycházky zeptal, zda by mi neposkytl hodinu dirigování.
Další den, před odjezdem, se tedy u kmene smrku v lese nad Hromovkou konala první hodina, která mě ohromila. Bohužel, onen kmen už nemohu najít, stráň byla částečně zalesněna, změnila se. Ale on nezmizel, je tam stále, je součástí té stráně. Neokázalý, vždy na svém místě, sloužící. Jaké podobenství s Jiřího životem!
Jiří Vodička, Stanislav Bogunia a Jaroslav Šaroun
Rozhovory plus: Jaký byl Jiří Bělohlávek
Převzato z YouTube kanálu portálu Opera Plus. Na Jiřího Bělohlávka vzpomínají Jiří Vodička, koncertní mistr České filharmonie, sólista a komorní hráč; Stanislav Bogunia, český klavírista, dirigent, sbormistr a hudební pedagog a Jaroslav Šaroun, klavírista, skladatel, pedagog a dlouholetý člen České filharmonie.
